Poslední Ledový Drak - Život

31. Vrať se na začátek

„Cože?" Nechápala.
„Potřebuju se dostat do školy." Řekla jsem rychle a vyklopila do sebe zbytek kafe.
„Odsud na nejbližší kouzelnické nádraží je to asi tři hodiny, ale.."
„Bezva, vezmi  Dylana, oznam to Thomasovi a sejdeme se za dvacet minut u auta." Přerušila jsem jí.  Běžela jsem do pokoje sbalit těch několik kousku oblečení, které jsme tu s Brianem měli. Zbytek zůstal ve škole.

Řekla jsem tátovi, že se pro něj vrátím, nebo za ním minimálně někoho pošlu, abychom ho dostali k lesním elfům za Rose a mamkou. Pak už jsem čekala u černého auta na Anastasii a Dylana.
Trvalo jim to dlouho. Vím, že jsem řekla za dvacet minut, ale oni byli tak pomalí.

Tohle nádraží jsem neznala. Vlastně jsem za celý svůj život poznala jen to naše a to školní, ale tohle vypadalo úplně stejně. Přeskočila jsem řetěz na schodech a utíkala dolů, Anastasie a Dylan pospíchali za mnou.
Vždycky tu byl nějaký strojvedoucí, který vás mohl do vaší školy dovézt, ale když nemusel, nechtělo se mu. Tak jako tomuhle. Dlouho jsme ho přemlouvali, že jde o život a o smrt, že Harry je něco jako můj strejda, že tam potřebuju. Když Dylan ztratil nervy a zamířil na něj ohnivým šípem a já si na dlani vyčarovala malou ledovou kouli, naskočil do kabinky a za pět minut už jsme byli na cestě.
Umět kouzlit a mít po boku lovce je úžasný pocit.

Všechny kabinky, i všechny vlaky, byly stejné, ale já měla pocit, že ta, ve které jsme právě seděli je ta, ve které jsme se s Brianem seznámili. Dylan, sedící naproti mně, ve mně vyvolával pocit, že je něco špatně.  Samozřejmě, moji přátelé byli bůhví kde a kluk, kterého jsem neodvolatelně milovala, zmizel a zároveň patřil k těm, kteří se mě snaží zabít a sníst moje srdce, můj otec přišel o oči, moje matka je mrtvá. Nic nebylo v pořádku, ale teď to bylo ještě horší.

Cesta, jež jsem celou probloumala v myšlenkách, utekla poměrně rychle. Když jsme přijeli na školní nástupiště, bylo okolo pěti hodin odpoledne. Neměla jsem v plánu se tu zdržovat a Dylanovi a Anastasii ukazovat školu a školní pozemky. Rovnou jsme mířili k Harryho kanceláři. Ti, co se náhodou toulali uprostřed prosince venku, v poměrně velké zimě, si na nás ukazovali. Na naše černé, lovecké oblečení, na zbraně a na mě. Aspoň ti, co si na mě po třech měsících vzpomínali.

Vběhla jsem do Harryho kanceláře. Seděl v křesle, nohy měl hozené na stole a pozoroval jeho strom s fotkami.

„Harry." Oslovila jsem ho ve dveřích. S úžasem a zmatkem v očích se na mě podíval.
„Bello!" Zašeptal. Vyskočil z židle a silně mě objal. „Neozvala ses."
„Já vím, promiň." Omluvila jsem se mu a oplatila jeho objetí.  „Zase potřebuju pomoct."
„Povídej."
„Zdál se mi sen. Byla jsem v temné místnosti, na konci které bylo světlo. Byl tam démon a řekl mi, ať Briana nechám na pokoji, nebo ať si pro něj dojdu. Pak jsem šla za tím světlem, a než jsem se vzbudila, nějaký hlas mi řekl, ať se vrátím na začátek. Určitě to bylo znamení, že se sem mám vrátit a začít znova."
Harry jen mlčel a přikyvoval.
„Nevrátila se Marion a Chad? Nestalo se tu něco neobvyklého?"
Přešel po místnosti, pohledem si přejel dva lovce, stojící po mém boku. „Vrátili. Otrhaní, zničení, hladoví, promrzlí, unavení, ale vrátili." Řekl a usmál se. „U nich na pokoji." Dořekl a věděl, že se otočím a poběžím k Marion do pokoje. Lovci mě následovali.
Probíhali jsme kolem lidí, kteří na nás udiveně koukali, ale já si jich nevšímala. Vybíhala jsem patro za patrem a měla pocit, že jsem konečně něco zvládla sama. Že jsem se konečně přiblížila k tomu šťastnému konci, který nás s Brianem čekal.
Neklepala jsem, prostě jsem ty dveře rozrazila.
A uviděla je.

Byli poškrábaní od křoví, pomlácení od pádů, unavení po nocích strávených v lesech, ale byli tu, a byli živí.
„Bello!" Zakřičela Marion a nemotorně vyskočila z postele, rovnou ke mně do náruče. Přitiskla jsem jí k sobě jak nejvíc to šlo, a už jsem ji nikdy nehodlala na tak dlouho opustit. Koutkem oka jsem zapátrala po Chadovi. Spal jako zabitý. Naštěstí nebyl.
„Marion, pane bože, jsem tak ráda že jste v pořádku." Na tvářích jsem ucítila pár slz. Bála jsem se, že už je nikdy neuvidím.
„Nebýt tebe, nebyli bychom."
„Nebýt mě, nic by se nestalo." Zašeptala jsem tak tiše, že jsem nevěděla, jestli jsem to vůbec řekla, nebo jsem si to jen myslela. Ani vlčí uši Marion to neslyšely.
Odtáhla se ode mě a posadila se na postel. Klekla jsem si metr před ní, Anastasie a Dylan zůstali ve dveřích.
„Proč ses vrátila?" Zeptala se Marion.
„Něco se mi zdálo a.. no, prostě jsem se musela vrátit na začátek. Sem, kde to všechno začalo, já a Brian, démoni."
„Kdes ho nechala? A kdo jsou oni?" Troufale ukázala na lovce.
„To je Anastasie a Dylan, jsou z Lovců démonů, patřím k nim. Ale toho sis možná všimla." Ukázala jsem na můj luk pohozený na zemi. „Zase ho unesli, Marion. Zas vás potřebuju."
Chytla mě za ruku, tou dlaní, na které jí chyběly dva články z ukazováčku a prostředníčku. „Pomůžeme ti, vždycky." Usmála se.
Než jsem jí začala vysvětlovat, co se stalo a co od ní a Chada potřebuju, mě poslala do mého pokoje. Umýt se, převléknout se, najíst se a vyspat se. A tak jsem jí poslechla.

Dylan a Anastasie zůstali sedět na mé posteli, když jsem se postavila do té známé sprchy a pustila na sebe teplou vodu.
Utřela jsem se ručníkem, navlékla se do čistého trička a džínsů a s mokrou hlavou se vrátila k Anastasii a Dylanovi.
„Půjdu se podívat k Brianovi do pokoje, vy si zatím můžete prohlédnout školu, nebo tak něco."

Otevřela jsem dveře jeho pokoje. Pořád to tu vonělo tou nepopsatelnou, typicky Brianovou vůní. Postel byla rozestlaná, protože si nikdy nestlal, a v koupelně bylo pořád moje oblečení, které ze mě sundal, když jsem skočila ze skály dolů do jezera. Nevypadalo to tu, jako by tu byli démoni.

Vrátila jsem se k Marion a Chadovi. Teď byl čas se jich konečně jednou a navždy zbavit, jednou a navždy zachránit mě i Briana.

----------------------------------------------
Ahojte! Rozhodla jsem se přidat další část už dnes, protože by mě jinak @LissaDragon nejspíš upánvičkovala ;D
Takže snad se líbí :))