Adventní kalendář

2. prosinec

„To si ze mě děláš..."
Kdybyste se kohokoliv zeptali, jestli kočky jí papír, každý by vám určitě s mírným úsměvem na tváři odpověděl "Ale kdeže! Samozřejmě, že ne." Tomuto tvrzení však nevěřila Viktorie sbírající uslintané útržky, které ještě včera byly jejím tahákem do fyziky, ani mramorovaný kocour Obláček, který ležel na svém pelíšku a slastně trhal její dvouhodinové úsilí. To, že je ve velkém maléru, mu došlo v ten okamžik, kdy uviděl Viktoriinu tvář bohyně pomsty. Všechno se to pak zvrhlo ve frašku, kdy dívka běhala sem tam po obývacím pokoji, mávala rukama a křičela a Obláček utíkal se svojí papírovou kořistí plný strachu, že by o ni mohl přijít.

Když se konečně zmocnila zbytečků taháku, seznala, že je oslintaný a sežvýkaný zbytek papíru nepoužitelný. Vyhodila jej do koše, popadla školní brašnu a vyrazila do školy. Venku zase bylo pod nulou a foukal ledový vítr. Viki takové počasí nesnášela, protože měla věčně rýmu. Když dorazila do školy, u šaten potkala svoji kamarádku Tamaru. Světlovlasá dívka se zády opírala o skříňku a měla rudé oči. Viktorie se jí chtěla zeptat, jestli ji něco trápí, ale nakonec to neudělala.
Celý měsíc si mě už nevšímá. Proč bych se já měla chovat jinak?
V hodině češtiny se Viki udělalo opravdu špatně. Nos měla ucpaný a čelo jí přímo hořelo. Svět kolem vnímala jako v mlze a proto se kolem poledne omluvila svému třídnímu a šla zpátky domů.

Když vešla do domovních dveří, téměř ihned ji do nosu praštila silná vůně bazalky a rajčatového protlaku. Zmateně se zarazila a začichala. Vonělo to jako lazaně, její oblíbené jídlo.
Copak má dnes dojet babička? Každá babiččina návštěva totiž znamenala, že se po dlouhé době Viktorie nají. Jenže na věšáku nevisel její šedý kabát a u botníku nestály její křiklavé červené boty. Domněnku, že přišla nějaká jiná návštěva, podpořily i jehlové lodičky a moderní, světle hnědý kabát, který doplňoval fialový šátek s květy. Ne, to nemohla být babička. Z kuchyně se neozýval její vysoký hlas, ale nějaký hlubší sametový ženský hlas. Viki nakrčila čelo a vydala se za zvuky smíchu. Vůně bazalky byla čím dál silnější. Konečně jemně prsty zatlačila na pootevřené dveře a naskytl se jí děsivý pohled.

„Ty už jsi doma?" zeptal se její táta, zatímco se pravou rukou opíral o kuchyňskou linku a tou pravou právě kolem pasu objímal nějakou cizí ženu a usmíval se na ni. Viki jen otevřela ústa a marně hledala slova. Když ji otec uviděl, ihned provinile svěsil ruku a žena od něj poodstoupila a položila na stůl vařečku, ze které skapávala oranžová polévka.
„Ahoj, Viktorie," řekla žena mírně a usmála se krásným úsměvem. Byla o něco mladší než její táta, vysoká, štíhlá, s dlouhými hnědými kudrnatými vlasy, jemnými rysy a velkýma zelenýma očima. Vypadala, jako by právě vyskočila z nějakého módního časopisu. Viktorie se marně snažila pochopit to, čeho se právě stala svědkem.

„Jmenuji se Patricie, těší mě. Filip mi toho o tobě tolik vyprávěl!" řekla nadšeně a podala jí ruku.
„Tohle je Patricie, Viki," řekl konečně táta a na rtech měl nervózní úsměv.
„Uvařila nám lazaně a dýňovou polévku, tvoje oblíbené jídlo! Chceš se najíst s námi?"
„To si ze mě děláš srandu..." vyprskla místo normální odpovědi Viki a znechuceně se podívala tátu, který se stále usmíval. Potom se jen rychle otočila a běžela do svého pokoje.
„Počkej šmudlíku!" zavolal za ní táta. Viktorie zbělala vzteky a vydupala rychle nahoru do schodů. Pak si to rozmyslela a potichu se připlížila zpět ke kuchyni.
„...přejde jí to, uvidíš. Pořád si myslím, že jsi jim o mně měl říct dřív. Slézal jsi se se mnou za jejich zády, jako by to byl nějaké trestný čin. Je jasné, že z toho budou mít šok. Ale zvyknou si na mě, uvidíš," řekla mile Patricie.
„Ano. Až uvidí, jak jsi úžasná, milá a pozorná, budou tě milovat tak, jak tě miluji já."

Viktorie si znechuceně odfrkla a se svěšenou hlavou vystoupala do svého pokoje. Zabalila se do deky a usnula. Probudil ji Obláček, který se vloudil do jejího pokoje, vylezl si na ni a začal do ní zatínat drápky. Viktorie ho shodila dolů z postele a vyhlédla ven z okna. Venku už byla tma a pouliční světla se probouzela. Hodně ji bolela hlava a měla ucpaný nos. Pohled jí padl na kalendář. Zvědavě otevřela okénko číslo dva.
„Babiččin čaj proti nachlazení," stálo na lesklém balíčku čaje. Svraštila obočí. Zezdola slyšela hlasy televizních moderátorů a tlumenou konverzaci mezi bratrem Richardem a jejím otcem.

Jako duch došla do kuchyně a dala si vařit vodu. Otec naštěstí zůstal v obývacím pokoji, i když ji musel slyšet. Čaj voněl nádherně a hned jak se napila jí bylo lépe.
„Dej nádobí do myčky, Viki," ozval se náhle z obývacího pokoje hlas jejího otce.
Takže on se už nějaký čas tahá s nějakou cizí nánou a teď dělá, jakože se nic nestalo? pomyslela si nabručeně. Nádobí do myčky nedala a hlasitě práskla s kuchyňskými dveřmi, aby tak dala najevo svoji náladu. Na schodech ale potkala Sofii, svoji jedenáctiletou sestřičku.
„Pomůžeš mi prosím udělat domácí úkol?" zeptala se jí vysokým hláskem.
„Jistě," slyšela se Viktorie říkat. A taky se usmála, aniž by si to uvědomila.
Co se to se mnou děje? Měla mnohem lepší náladu než obvykle.

Kdo ví, co v tom čaji je, pomyslela si vesele a dál už se ničím netrápila. Čaj ji krásně zahřál a malování vánočního přáníčka se sestřičkou se nakonec ukázalo jako velká zábava. Viki sama sebe přistihla, jak se hlasitě směje, když si Sofie omylem vodovkami zašpinila nos. Když se pak konečně pustila do vlastní práce, a to bylo malování nového obrazu a hraní na kytaru, jí došlo, jak uvolněně se vlastně chovala.
Vánoce jsou komerční trik, opakovala si pořád dokola, ale hřejivé nálady u srdce se zbavit nedokázala. Náhle se jí rozezněl telefon.
„Haló?"
„Tady Matyáš. Máš čas?"
„Jasně, povídej! Co se děje?"
„Já jen... Jsi v pořádku? Ve škole jsi vypadala nějaká přešlá. Je ti už lépe?"
Co to sakra? Odkdy se o mě tak stará? Je snad moje chůva?

„Ptala se po tobě i Tamara," zmínil do ticha jméno její kamarádky Matyáš.
„Úžasné. Konečně se rozešla s tím kreténem a došlo jí, že existuji?" Matyáš se zasmál.
„Jo, tak nějak."
„No, teď už je mi mnohem lépe. A co že se tak staráš?"
„Ale, to víš. Co kdybys mi umřela? Kdo by mě pak zaléval svým sarkasmem?"
„Ty chudinko. Abys nezvadnul," protáhla Viki sarkasticky a rozesmála se.
„No nic, jdu spát. Tak se měj," řekla do mikrofonu a chystala se zavěsit.
„Počkej," vyhrkl Matyáš.
„Ano?"
Ticho.

„Co chceš?"
„Ale nic. Jen se měj hezky," dořekl Matyáš a zavěsil.
Jsem to jen já, nebo je svět kolem mě šílený? Obláčkův probouzející se apetit, moje chování, taťkova nová známost, divné chování Matyáše. Můj život byl normální, dokud... Pohlédla na adventní kalendář na nočním stolku a zavrtěla hlavou, aby z ní vyhnala nedokončenou myšlenku.
...dokud se v  něm neobjevil ten tajemný adventní kalendář.