Adventní kalendář

10. prosince

Viki se probudila celá rozlámaná až někdy kolem poledne. Ihned otevřela okénko kalendáře. Byla v něm vánoční pohlednice s obrázkem od Lady. Byla na ní dokonce nalepená i vánoční známka, ale bez razítka. I bílé řádky určené na text zely prázdnotou. Zmateně se poškrábala na hlavě.
Snaží se mi tím kalendář něco naznačit? Již poněkolikáté jej uchopila do rukou a zatřásla s ním, pozorně poslouchajíc hluk ozývající se zevnitř. Ale nic neslyšela.
To je divné. Taky zkusila pootevřít nějaké jiné okénko, ale nešlo to. Ten kalendář byl opravdu moc divný. A vůbec se jí nelíbilo, že ani po deseti dnech nevěděla, kde se v něm podivné dárky objevovaly.

Samozřejmě, že si její dětská část moc přála, aby byl kouzelný, ale ta druhá, dospělá a inteligentní, věděla, že je to nemožné. Věci se prostě jen tak samy od sebe neobjevují na různých místech. A už vůbec ne, když se vám zrovna hodí. Věci naopak mizí, když se vám hodí. A mizí obvykle z těch míst, na kterých je vždycky hledáte. Nakonec si Viki vzala do ruky nůžky a zkusila prorazit stěnu jedné z neotevřených krabiček. Trvalo jí to opravdu dlouho a když konečně dosáhla kýženého výsledku, prorazila zadní stěnu okénka jedenáct a podívala se dovnitř, nic tam neviděla. Možná to bylo proto, že tam opravdu nic nebylo. To ji znepokojilo ještě víc. Náhle měla pocit, jako by něco ztratila. Však to znáte, takový ten pocit, když odněkud odcházíte a nervózně si kontrolujete mobil, peněženku a klíče a všechno to mále, ale i přesto se stále nedokážete zbavit pocitu, že jste něco ztratili. A přesně tak se Viki cítila.

Když sešla dolů, v kuchyni byl jen Richard.
„Kde ses zase včera flákal?" zeptala se ho a strčila do toustovače dva plátky toustového chleba.
„Do toho ti nic není," odvětil jí blahosklonně, jako by mluvil na nějaké malé hloupé dítě.
„Přišel jsi o úžasné oznámení zasnoubení. Měl jsi u toho být."
„Měl jsem na práci lepší věci. Takže... počkej, on do toho vážně praštil?" zeptal se náhle její bratr se zájmem a namazal si na plátek chleba téměř palcovou vrstvu arašídového másla. Viki ho probodla chladným pohledem.
„Tys o tom věděl!" vykřikla. Bratr jen pokrčil rameny.
„No jo, asi jo. Možná se mi o tom zmínil. Však víš, chlapský věci."

„Měl jsi mi to říct!"
„Taťka ti to chtěl říct sám."
„Bože, ty jsi fakt nemožný!"
„Nemlať tak s těma zásuvkama, nechápu, proč tě chytá zase amok, ty náš malej choleriku. Taťka má právo na to najít si novou ženu, Viki, smiř se s tím. A neprotáčej zase oči. Ano, je to všechno hodně narychlo, ale ta Patricie je opravdu hodně sympatická. Jen jí dej šanci a poznáš, si místo v naší rodině zaslouží. Proč furt koukáš ven z okna? Necítíš to? Pálí se ti tousty," poukázal její bratr na tenký pramínek kouře linoucí se z toustovače. Viki rychle odskočila od okna a hbitě sáhla pro vidličku. Nenápadně si přitom lemem svého pyžama utřela slzu, která se odněkud vzala na její tváři.
Všichni jsou proti mně. Otec mě neposlouchá a zamlčuje mi věci, bratr má nějaké tajnosti a je na straně té fúrie a nebohá sestřička byla zlákána jejím uplácením. Co mi teď zbývá? Co mám dělat? 

Ve tři hodiny Viki vyrazila z bytu. Zastavila se na poště a vhodila do boxu vyplněný pohled. Byl to divný pocit, zase posílat pohledy a věděla, že přinese spíše více smutku, než radosti, ale prostě měla pocit, že to musí udělat. Adresovala jej své babičce Ireně, která Vánoce od smrti své dcery, Vikiiny matky, neslavila. Na pohled jí napsala krátké přání hezkého prožití svátků a podepsala se za celou rodinu.
Pak zamířila do nákupního centra, kde se měla sejít s Matyášem, protože si navzájem plánovali koupit vánoční dárky. 

Když byli hodně malí, tak si dárky vyráběli. Napřed to byly dárky typu "načmáral jsem to fixkou, nebo jsem to slepil izolepou a tady to máš, teď je to tvoje". Když byli starší, dávali si levné dárky, které byly lehko k dostání. Viki sbírala kartičky Bellasara a Matyáš zase karty Magic, tak jeden druhému nadělili jeden balíček a pak je šťastně před sebou otevřeli a ukazovali si vzácné karty. Na druhém stupni základní školy už to byly dárky složité - "Hm, dívala se tak lačně po tom náhrdelníku s malou rybičkou, tu jí koupím." "Jo! Přesně tuhle videohru chtěl! Super!". V minulém a tomto roce se ovšem rozhodli to změnit a nadělit si přesně to, po čem oba toužili.

„Prosím bez kofeinu a hodně sirupu," řekla Viki v kavárně nacházející se v obchodním středisku a sundala si rukavice, aby mohla vytáhnout peněženku. Naprosto milovala karamelové latté ale věděla, že jí kofein nedělá dobře na tlak. Ještě štěstí, že se káva bez kofeinu stávala čím dál populárnější a dostupnější. Vzduch v obchodu voněl kávou a Viktorie se nedokázala přestat dívat na obrovské plastové nádrže plné kávových zrn. Jak krásně to tam vonělo! V obchodu prodávali dokonce i rozpečené pečivo, ale Viki si to odřekla s tím, že si koupí jídlo později, až Matyáš dorazí. Měli mít sraz v celou, ale ona to stihla ze školy už ve tři čtvrtě, protože končila dříve. 

Když dopila kávu a Matyáš stále nikde, rozhodla se, že si projde nějaké obchody. Zamířila do čokoládovny, ale nic si tam nekoupila. Pouze nasávala voňavý vzduch a prohlížela si všechny ty krásná veledíla z čokolády. Stihla zajít i do kýčovitých obchodů plných předražených vánočních ozdob a do papírnictví, kde to nebylo o nic levnější. Lidé chodili sem a tam a tlačili se na sebe, pomalu v nich byl cítit stres z přibližujících se svátků.
„Ještě stihnout tohle a tamto a taky to, co kdyby náhodou..." "Bože, ještě nemám koupené máslo a upečené marokánky!" "Proč jsem nestihla uklidit byt dříve?" měli vepsané ve tvářích.

Viktorie tohle na svátcích nesnášela. Každý strašně spěchal, aby měl všechno hotové místo toho, aby zpomalil a vychutnal si tu atmosféru.
O čem to zase žvaním, napomenula se Viki a zavrtěla rychle hlavou. 
Kecám hlouposti. A vůbec. Může za to Matyáš, protože už tu měl být před... hodinou, doplnila, když se podívala na mobil a  zamračila se. 
No teda... Vím, že chodí se zpožděním, ale že takhle pozdě... Čekala dalších dvacet minut a potom si koupila kuřecí zeleninový wrap, načež kamarádovi dvakrát zavolala - bezúspěšně - a pak mu skrze sms oznámila, že odchází domů.

Cítila se opravdu smutně, protože na ni její kamarád snad nikdy ještě nezapomněl. Když mu volala, neozvalo se, že je volaný účastník nedostupný, tudíž mu jeho mobil musel zvonit. Byla z toho tak rozhozená, že se jí dokonce ani nedělalo špatně z koled hrajících kolem a kdyby nebyla tak hluboko ponořená do myšlenek, došlo by jí, že dokonce jde v rytmu "Jingle bells". Vánoce kolem ní nebyly tak nesnesitelné, jako minulý rok. Zdálo se, že se jí začínají líbit. Nedokázala se zbavit pocitu, že za to může její podivný kalendář.