Adventní kalendář

14. prosince

„Dneska je krásný den," prohlásila Viki. 
„Vážně?" zeptala se nedůvěřivě Tamara, světlou ofinu schovanou pod kapucí, na které dopadaly drobné zmrzlé kapičky, které možná kdysi bývaly roztomilými vločkami.
„Mně dnešní den nepřipadá nijak úžasný," zabručela Tamara. 
„Pročpak?" zeptala se s úsměvem Viki.
„Protože se všechno od rána strašně kazí."
„Co se stalo?"

„Tak začalo to tím, že mě od probuzení strašně pálí žáha. Potom jsem si zapomněla vzít svačinu, musela jsem se vracet a málem mi ujel autobus. No a v tom autobusu naproti mně seděly dvě krávy a celou dobu mě příšerně pomlouvaly a smály se mi."
„Ale notak, z takových lidí si nic nedělej," utěšovala ji Viki, ale nedokázala se do své kamarádky vcítit. Na to byla příliš nadšená.
„Jsou jen závistivé a musí si to kompenzovat."
„Jo, ale jak se nemám cítit blbě, když takových lidí běhají po světě miliardy?" 

„To bude dobré," řekla zase nepřítomně. Včera byla nakupovat dárky a pořídila tak dobře, se si ještě v hlavě stále opakovala všechny ty úžasné věci, které své rodině sehnala. Zázračně všechny dárky, které chtěla koupit, byly zrovna ve slevě, takže si mohla dovolit koupit toho hodně. 
„Ty mě ani nevnímáš," posteskla si Tamara. Viki se zarazila a pomalu se vrátila ze svých myšlenek do reality. 
„Eh... Ale jo, vnímám," řekla nepřesvědčivě.
„Zelená."
„Co?" 
„Jdeme," oznámila Tamara Viki a chytla ji za paži, aby ji donutila pohnout se. Vstoupily na přechod a když byly asi v polovině, Tamaře se povedlo šlápnout do prohlubně v přechodu, ve které byla voda. Zdálo se, že se jí neštěstí přímo lepí na paty.

„Nechceš se mnou jít odpoledne?" ptala se Viki
„Kam?"
„Do útulku," odpověděla konverzačním tónem, jako by to bylo absolutně jasné.
„Neříkala jsi, že náhodou nemáš ráda psy?" Vstoupily do školní budovy, kde aspoň nepadal zmrzlý déšť. Vešly do šatny se skříňkami a sundaly si mokré kabáty.
„To ano, ale..."
„Ale?"
„Ráno v kalendáři jsem našla tohle," prohlásila a podala kamarádce nějaký leták. Byla to reklama nějakého psího útulku.
„To jako vážně?" 
„Půjdu tam s tátou a myslela jsem si, že bys taky mohla jít," říkala nadšeně Viktorie a dávala si kabát na věšák.

„A on ti to dovolí?"
„Jelikož mi nějakou dobu zatajoval Patricii, cítil se provinile a hned s tím souhlasil."
„To se máš. Ale bohužel nemůžu jít. Mám schůzku. Už víš, jakého psa budeš chtít?"
„Zatím nevím. Ale určitě to bude štěňátko."
Vyšly z šaten a zamířily na hodinu dějepisu.
„Ty máš vážně štěstí," posteskla si Tara, když stoupaly do schodů. Pak se náhle zarazila a ztuhla.
„Co se stalo?" ptala se hnědovláska.
„Asi jsem si položila batoh do rozteklého sněhu a teď mám od toho mokrá záda," odvětila Tamara. Když si batoh sundala, došla jí mnohem horší pravda. Lahev s ledovým čajem se jí otevřela a rozlila se jí do sešitů. Tekutina odkapávala i z Tamařina mobilu, který nešťastná dívka vytáhla jako první. Zdálo se, že se všechno Tamařino štěstí se přilepilo na Viki. A když Matyáš Tamaře řekl, že voní po čaji, jen se na něj nazlobeně podívala a odešla. Její nebohý kamarád neměl tušení, jakou katastrofu její školní batoh zažil.

Viki do domu vešla úplně potichu, v ruce mobil s fotkou psa, kterého si vybrala. Její otec ji vysadil u domu a jel ještě nakoupit.
„Vážně se ti ten účes líbí?" uslyšela dobře známý hlas a vzápětí se ozval její bratr Richard.
„Strašně moc, vypadáš nádherně, miláčku."
Viki strnule strčila do dveří pokoje a jako první uviděla plápolat na obývacím stolku svíčku. V televizi jela nějaká předvánoční komedie a na gauči vedle sebe seděli...
„Richarde? Tamaro?" Oba dva ztuhli a otočili se k ní. Tamara se zády opírala o Richarda a měli propletené prsty. Viki stála a zírala na ně. A došlo v ten moment jí došla spousta věcí.

Kvůli tomu, že se chovala tak protivně a zle, když si otec našel Beátu, i její bratr si řekl, že se je možná pokusí dostat od sebe. Viktorie v ten moment pochopila, že svým sobeckým chováním uškodila nejen sobě, ale i ostatním kolem. Nemohla se na ně zlobit za to, že se zamilovali. A pokud takto její táta i Richard byli šťastní, dokázala se s tím srovnat. Po bouři myšlenek se tedy Viktorie jen usmála.
„Promiňte, nebudu rušit," řekla a tiše zase zavřela. Vysprchovala se, naučila se a když si vlezla do vyhřáté postele, cítila se líp, než kdy předtím. A slíbila si, že Patricii dá novou šanci.

A když usínala, nejen, že slyšela zvuk zvonečků, ale také zaslechla i hlas své matky. Čtrnácté okénko bylo otevřené, už jich zbývalo jen devět a Viktorie usínala s blaženým úsměvem na rtech.