Adventní kalendář

4. prosinec

4. Prosinec

Včera jsem v kalendáři našla vteřinové lepidlo, takže jsem si myslela, že mi do okének musí schovávat dárky buďto taťka nebo Sofie, protože viděli, že se mi soška rozbila. Ale dneska se v kalendáři objevilo něco, o čem nemohli vědět. V okénku s číslem čtyři jsem našla...

„Dva lístky do kina na Anděl páně 2. Neděle, 4. 12., 13:30. Můj lístek do nebe. Nebo spíš z pekla," řekla si potichu Viki se škodolibým úsměvem a navlékla si svůj fialový župan. Tenhle film chtěla vidět už delší dobu. Potom dotančila do kuchyně s vynikající náladou. Měla tak dobrou náladu, že ji nerozhodil ani Obláček motající se jí pod nohy. Bylo teprve osm hodin, takže se rozhodla udělat své milované rodině radost. Nastrouhala jablka a usmažila jablečné lívance. Vůně měla na obyvatele domu naprosto kouzelný účinek. Vytáhla je z postele a donutila je rychle sejít do kuchyně, odkud se linula jablkovo skořičná vůně.

„Ty jsi udělala snídani?" zeptal se překvapeně táta. Viki se na něj povýšeně podívala a odvětila: „Ano".
Ne, že by sis to TY zasloužil, neřekla už.
„Jsi nejlepší!" přilepila se na ni Sofie jako blecha. Richard jen uznale pokýval hlavou.
„Tak rychle, ať vám to nevychladne," řekla Viktorie, popadla svůj plně naložený talíř a vyrazila pryč.
„Kam jdeš?" ptal se táta.
„Chci si to sníst v pokoji."
„Tak dobře. Děkujeme za snídani. Ale nezapomeň, že za hodinu vyjíždíme."

„Já ne," zazubila se.
„Jakto?"
„Mám koupené lístky do kina. Dneska. Úplně jsem na to zapomněla."
„A s kým tam jdeš?"
„Jdu sssss...Matyášem," vyhrkla Viki a v duchu zadoufala, že má Matyáš čas.
„No nic, co se dá dělat. Užij si to," povzdechl si táta.

V pokoji se Viktorie rozplácla do postele a vychutnávala si svůj vlastní nepřipálený výtvor. Po chvíli ji však znepokojilo podivné tiché ťapkání. Zvedla hlavu od jídla a do tváře jí hleděl Obláček stojící na nočním stolku, v ústech lístky do kina a přiblbý výraz na tváři.
Následně se opakovala groteskní scénka z minula. Tentokrát však vyhrála Viki, které se podařilo lístky zachránit poměrně v zachovaném stavu.
„Kino? Dneska o půl druhé ve Špalku? Anděl páně 2?" naťukala do zprávy pro Matyáše. Nikdy nepotřebovala více slov, aby jí její kamarád porozuměl.
„OK," odpověděl jí vzápětí Matyáš. Ve dvanáct vyrazila na cestu. Šalinou se svezla do středu města a došla do Špalíčku. Dala si oběd v sushi baru a pak už jen čekala před kinem. 

„Ahoj," ozval se konečně Matyášův hlas. Napřed se na eskalátoru objevila jeho hlava a pak se postupně objevil celý mladík. Viktorie pohlédla na své fialové hodinky a zamračila se.
„No teda... Tomu nevěřím... Zpoždění jen dvacet minut?" řekla a zasmála se. Pak se ale znovu zamračila, když uviděla, jak Matyáš vypadá. Nasadila zděšený výraz, teatrálně se chytla za srdce a vysoukala ze sebe slova: „Co se ti proboha stalo? Kdo ti to udělal? To je vážně příšerné. Matyáši, mám takový pocit, že... že... ŽE SES UČESAL!" vykřikla tak hlasitě, až k ní vzhlédlo několik procházejících návštěvníků kina a dokonce i dívka připravující popcorn za dlouhým barem.

Matyáš taky vyděšeně vykřikl a předstíral, že se snaží dívat na konečky svých vlasů.
„Ne, to ne! Rychle, rychle, rozcuchej mě! Dej tu uhlazenost pryč!"
Oba dva se rozesmáli. Odděleně se chovali naprosto obyčejně, ale když byli spolu, dělali příšerné hlouposti, které by normálním lidem nikdy nepřišli vtipné. Koupili si každý velký sýrovo-šunkový popcorn, který byl skoro dražší, než kolik obyčejně stojí lístek a vstoupili do sálu. Jelikož došli později, reklamy byly v plném proudu. Pak náhle sál naprosto ztemněl. Viki zakopla o osvícený schodek a málem spadla na svého kamaráda, který šel kousek před ní. Krabice s popcornem se při tom rozsypala na zem. 
„To je tragédie," šeptla potichu Viki, protože se plátno opět rozsvítilo a ozářilo tak záplavu bílého popcornu. 
„Neboj, já se s tebou podělím," řekl jí Matyáš. Konečně seděli na místě a film začal běžet. Už od začátku měla Viktorie z filmu dobrý pocit. Možná to bylo proto, že se kdysi na jeho první díl dívala ještě se svojí mamkou. Byla to asi jediná vzpomínka na ni, která v ní neprobouzela pocit bezmoci, strachu a smutku.

Když se Viki natahovala pro popcorn, náhle se dotkla cizí ruky. Zvedla oči a její pohled se střetl s nějakým asi čtyřicetiletým mužem. Vyděšeně na něj vytřešila oči a pootevřela pusu. Byla tolik zabraná do filmu, že jí ani nedošlo, že Matyáš sedí nalevo, ne napravo.
„P-pardon, já se spletla," vykoktala. 
„Šššš!" zasyčela nějaká dívka v zadní řadě. Viktorie naprosto zčervenala. 
„Ty už kradeš popcorn i cizím?" zeptal se jí Matyáš. Viki se na něj zaškaredila a v duchu byla ráda, že se dotkla ruky nějakého cizího muže, než aby se mezi ní a Matyášem odehrála kýčovitá scéna s popcornem. 
„Jo, protože se bojím, že tys už ho celý sežral," odpověděla, ale nebylo to vůbec myšleno urážlivě. Matyáš se uchechtl a hodil jí jedno zrnko popcornu za odstávající svetr. 

Po cestě domů se hádali o tom, jestli někdo natočí i další díl Anděla páně, protože jestli jim to bude zase trvat tak dlouho, jako jim po prvním filmu trvalo natočit ten druhý, Trojan bude úplně starý. 
„Tak díky, že jsi mě pozvala. Cítím se jako velmi poctěná děvčice," řekl úslužně Matyáš, když se loučili na jejich domovní cestě.
„Jasně, kotě," řekla Viki svůdným hlasem a strčila do něj bokem.
„Tebe bych pozval kamkoliv," dodala a rádoby laškovně zvedla jedno obočí. Matyáš se zachichotal jako dívka a zakryl si při tom ústa. Vypadal při tom neuvěřitelně žensky.
„Teda, my dva jsme případy," řekla Viki.
„Strašný případy. Ve cvokhausu bychom potřebovali aspoň dvě soukromá podlaží!"
„Kousali bychom mříže a tancovali ve svěrací kazajce."
„A museli by nás krmit!" dodal Matyáš. Viki si náhle všimla, že stojí až moc blízko.

„Jsi v pohodě, cvoklouši?"
„Jen se chci rozloučit," řekl ledabyle Matyáš a Viki objal. To nebylo nic divného. Objímali se, lezli a skákali po sobě dost často. Ale když ji Matyáš po jedné minutě stále objímal, začalo to být divné. 
„Ehm, nemusíš mě rozmačkat," řekla Viktorie přidušeně. Zdálo se, že ji neslyší.
„Hele, já nejsem žádnej eukalyptovej strom, drahý pane medvíku koala. A jestli mi začneš okusovat vlasy jako listy, tak si mě fakt nepřej," řekla a pokusila se z objetí dostat.
„Jej... Promiň, nechal jsem se trochu unést! Fakt jsem měl na okamžik pocit, že se ze mě stává koala," pokusil se o srandovní tón, ale smutek ve tváři mu to pokazil.
„Děje se něco?" začala se strachovat Viki o svého nejlepšího kamaráda od školky.
„Ne, já jen... To nic. Jsem v pohodě," řekl a nasadil zase normální výraz.

„Tak se měj, už je mi zima."
„Dobře. Ještě jednou díky za to kino!"
„Tak čus! A Matyáši?"
„Ano?"
„Víš, že jsi můj nejlepší kamarád a můžeš mi všechno říkat, že jo?"
„Jasně! Tak se měj, Kazisvěte!" zamával na ni a pak se jeho černá bunda a uhlazené vlasy vzdalovaly pryč. Viktorie se za ním dívala a v hlavě jí to doslova bzučelo.
Něco s ním není v pohodě. Určitě mi něco tají. Ale já to z něho dostanu. 

Když už večer ležela v posteli a naslouchala cinkání zvonečků, došlo jí, že se strašně těší, jaké překvapení v adventním kalendáři najde.