Adventní kalendář

7. prosince

„Příští týden píšeme v pondělí jen matiku a fyziku, v úterý dějepis, ve středu biologii a hudební nauku, čtvrtek nic a v pátek jen češtinu a velkou písemku z angličtiny," oznámila jí ráno Tamara s otevřeným diářem a Viktorie zasténala a lehla si na lavici.
„Děláš si ze mě srandu, žejo? Jak se to asi máme stihnout naučit? Jsou vůbec normální?" zeptala se. Tamara pokrčila rameny.
„Já se na to učím průběžně, takže mi to nevadí."
Když se včera večer dívky udobřily, rozhodly se, že zase budou sedět společně v lavici. Viki byla ráda, protože se Tamara učila velmi dobře, vždycky nosila úkoly a jako bonus ještě měla červený zápisník, do kterého si zapisovala všechny úkoly. I když, zas taková výhoda to nebyla. Dokud nevěděla, kolik toho příští týden mají, aspoň si s tím nekazila náladu. 

„To zvládneš, uvidíš," poplácala ji kamarádka po rameni a schovala svůj organizační deníček. Pak odhodila světlé vlasy bokem a začala si připravovat zápis na následující hodinu. Viktorii se všechny papíry válely pel mel a propiska byla už dávno někde ztracena.
„Čau holky!" ozval se veselý hlas Matyáše. Tamara ani nevzhlédla.
„Ahoj, kreténe," pozdravila ho konverzačním tónem.
„Ach, Tamaro, tvůj kyselý  tón tak po ránu mi opravdu chyběl. Jsem rád, že jsi ani po tak dlouhé době neztratila ani kapku své zahořklosti vůči mně," řekne úlisně a roztomile vykulil oči.
„Matyáši, mé dny jsou zpečetěny," oznámila teatrálně tmavovláska a rozplácla obličej na papíry popsané poznámkami.

„Copak se stalo?"
„Nemám nakoupený ani jeden dárek a příští týden mě zabije čeština. K tomu se neustále taťka slézá s Patrícií."
„Kdo je to ta Patricie?" podivil se zároveň Matyáš i Tamara.
„Já vám o ní ještě neříkala?" 
„Ne."
„Je to nějaká známá od taťky. Ani nevím, odkud se znají. Jak jsem šla dřív domů, když mi bylo dobře, uviděla jsem je, jak se objímají v kuchyni a něco spolu vaří." 
„Tak to bude asi vážný," poznamenala uznale Tamara.

„Jak jako vážný?" zděsila se Viki.
„No, když už spolu hodně dlouho. Kdo ví, jestli se k vám brzo nepřestěhuje!" 
„Tak to ani náhodou," ohradila se, teď už záda rovná jako pravítko. Zatnula pěsti a přimhouřila oči.
„To nedovolím. Žádná ženská k nám lézt nebude. Je nám takhle dobře."
„Viki," řekla světlovláska chlácholivým hlasem, „už je to docela dost let. Nemůžeš tátovi zakazovat, aby se znovu zamiloval." 
„Ale on tu Patricii nemiluje!" vykřikla nahlas zrovna v okamžik, kdy celá třída zmlkla, protože dovnitř vstoupila učitelka. Viki zahořely tváře, Matyáš se rychle rozběhl do své lavice a Tamara se postavila a pošeptala své kamarádce do ucha: „Musíš se s tím smířit, Viki. Tvůj táta si našel přítelkyni. Tak ho nech, ať je šťastný."

„Cože je ten adventní kalendář?" 
„Kouzelný! Teda, ne, tohle zní strašně blbě. Ale je na něm něco zvláštního. Jak jinak chceš vysvětlit, že mi včera to okénko nešlo otevřít?" zeptala se Viki a pokusila se nožem odpižlat kousek hovězího tuhého jako bota.
„Zaseklo se, to je jasné. Byla jsi rozespalá. Určitě ti to tam schovává někdo z rodiny."
„Jak mi ale vysvětlíš, že se mi ty věci vždycky hodí?"
„Náhoda! Nebo tě prostě jen pozorují. Jé, podívej, tahle brambora je doopravdy uvařená," zazářil její kamarád, když se mu povedlo konečně jednu žlutou rozblemclou věc rozkrojit.
„To není možné! Nemohli vědět, že chci na to jít. Nebo když jsem našla to lepidlo. To sice věděli, ale neměli čas mi ho do kalendáře schovat! A nezdá se mi, že by jedno okénko bylo v noci zaseknuté a ráno by zase zázračně bylo otevřené. To je přece nemožné!"

„Zevnitř rozvařená a uvnitř nedovařená. Jak tohle udělat se řadí mezi největší záhady zdejší školní kuchyně. Co se jim podaří příště? Připálit polévku?" prohlásil Matyáš dokumentárním tónem a začal si broukat dramatickou znělku, zatímco k puse přibližoval oslizlou bramboru.
„Ty mě vůbec neposloucháš!"
„Ale poslouchám."
„Tak co jsem říkala?"
„Říkala jsi... ééé... podívej, tady je dokonce kousek masa!" Zajásal Matyáš, zvedl k ní oči rozšířené údivem a před nos jí strčil kousek něčeho obaleného omáčkou, co vzdáleně mohlo připomínat maso. Viki jeho ruku naštvaně odstrčila.
„Ty jsi vážně nemožný! Máš paměť jako akvarijní rybička," urazila se, položila příbor na talíř a založila si ruce na prsou.

„Viki, já tě poslouchám, ale jen když mluvíš o něčem zajímavém. Tvoje paranormální storky s barevnými krabičkami mě moc netankují. Víš, že já přece na takové věci jako kouzla nevěřím," řekl a narval si do pusy kousek "masa". 
To já taky ne, chtěla říct Viki, ale nebyla toho schopná. Předešlý den opravdu mrzlo a kdyby neměla teplé ponožky nalezené v kalendáři, určitě by se zase nachladila. A dneska ráno v kalendáři našla nějaký leták.
„Tamara má štěstí, že na obědy nechodí. Je to fakt humáč. Co kdybychom si zašli po škole na jídlo?" nadhodila do ticha po chvíli.

„Jako někam na opravdové jídlo?" zeptal se Matyáš a odstrčil na okraj talíře podivně vypadající
kousek masa.
„Jo, na pravé jídlo."
„Ale kam?"
„Mám takový tip," usmála se Viki. V kapse od mikiny měla leták, který propagoval nějakou vegetariánskou restauraci. Ať už věřila na kouzla nebo ne, zdálo se jí, že ji kalendář vždy vede správným směrem. A tak se rozhodla, že i dnes kalendář poslechne a vypraví se do restaurace, jejíž leták ráno našla v čísle sedm.

„Oni tady nemají maso!" zamračil se Matyáš a rychle listoval lístkem.
„Tohle je vegetariánská restaurace," upozornila jej snad posté Tamara a zabodla prst do názvu vytištěném na ubrousku, ve kterém se naprosto zákeřně skrývalo slovo "vege...". 
„Dala bych si prosím ribo guláš s bezlepkovými knedlíky," objednala si Tamara. Ač si nosila obědy z domu, nikdy neváhala jít někam na jídlo.
„Já prosím dýňovo-řepovou polévku a ten veganský wrap s tofu," objednala si Viki záhy a potetovaná číšnice s piercingem v nose se otočila na stále váhajícího Matyáše.
„Tak už si objednej," řekla potichu Viktorie a dloubla ho loktem do žeber.
„Hm... no, ehm... tak mi třeba doneste... špagety s olivami?" řekl po dlouhém váhání. Číšnice si to zapsala, podívala se na něj zajímavým pohledem a odešla.

„Jsi to ty, Viktorie?" ozval se najednou známý hlas. Viki zvedla hlavu od objednacího lístku a spatřila Terezu, bývalou přítelkyni svého bratra Richarda.
„No ne, dlouho jsem tě neviděla!" rozzářily se jí oči, když ji poznala. Když ještě s Richardem chodila, byla skoro její starší sestra.
„Strašně ti to sluší!" řekla Viki, vstala a dívku objala. Tereza měla trochu nadváhu, ale teď už se mohla pyšnit sportovní postavou a krásnými křivkami. Zrzavé vlnité vlasy jí stékaly po zádech jako tekutá měď.
„Tobě taky, Viki! Strašně jsi za ten rok vyrostla!" 
„Díky! Co tu vlastně děláš?"

„To, co ty. Přišla jsem si sem dát oběd. Bohužel už musím spěchat na zkoušku, takže si za vámi nepřisednu."
„Na jakou zkoušku?"
„Začala jsem zpívat v kapele. Je nás šest a věnujeme se večírkům, oslavám narozenin a jiným akcím. Je to sice zábava, ale ty zkoušky jsou někdy opravdu náročné. Kdybys náhodou sháněla hudbu, můžeš mi napsat. Moje číslo asi ještě máš, ne?"
„Jo, mám! Díky! Tak se měj! A hodně štěstí," řekla Viki a usmála se. 

Když Tereza odešla, přinesla číšnice jídlo. Matyáš začal jíst svoje špagety a po očku sledoval dívky, jak jí náhražky masa.
„Já vás nechápu. Ty, Taro, nejíš v jídelně, protože tam vaří hnusně a ty, Viki, odtam odejdeš, protože to maso bylo nepoživatelné. A teď obě žvýkáte nějakou rostlinnou hmotu tvářící se jako maso!"
„Těžko tomu asi uvěříš, Matyáši," řekla s plnou pusou výborné polévky Viktorie, „ale i náhražka masa chutná líp než to, co nám servírují."

Když konečně v pět hodin dorazila domů, byla venku už strašná tma. Na vedlejších domech už zářily v oknech světýlka, ale Viktoriin dům zůstával temný a tichý. Viktorie se vysprchovala, protože byla zmrzlá a potom si se sešitem vlezla do postele. Nakonec to ale nevydržela, vylezla ven a našla krabici s nápisem Vánoce. Prsty se jí třásly, když se dotýkala dobře známého kartonu. Cítila chlupatý řetěz na stromeček, pichlavé slaměné ozdoby a nakonec i světýlka, která dávali na okna. Našla také dva staré vánoční svícny. V zásuvce v kuchyni našla izolepu a všechna světla umístila. Když se pak domů vracela Sofie z hodiny zpěvu, Richard z nějaké pochůzky a její táta z práce, jemné zlaté světlo za okny jejich domu vstřícně ozařovalo cestu vedoucí ke dveřím. Po dlouhé době zase všichni měli pocit, že jsou v domě vítáni.

A aniž by si to Viktorie uvědomila, když usínala s hudbou cinkajících zvonků, na které si už zvykla, v duchu byla zase o něco více přesvědčena, že je její kalendář magický. Každým dnem čím dál více zapomínala na svoji bolest a dokázala se radovat z maličkostí.