Adventní kalendář

20. prosince

„No dopr..." přivítal Viki Matyáš ráno místo pozdravu. Viki na něj pohlédla s výrazem andílka a sedla si na židli. 
„Kde máš... Jak... Cože... Proč..." snažil se zeptat, ale nějak mu došla slova. A když Matyáš nevěděl co říct, tak to opravdu něco znamenalo. Tamara uslyšela vyděšené výkřiky a obrátila se ke svým kamarádům, aby také spatřila tu hrůzu a brada jí poklesla.
„Viki?!" zeptala se a rychle došla blíž. Viki se stále usmívala. 
„No co, chtěla jsem menší změnu."
„Menší?" vypískl Matyáš, hnědé oči vypoulené, jako by mu za chvíli měly spadnout, odrazit se od podlahy a pak se zakutálet za školní batohy, nikdy více nespatřeny.

„Vždyť jsi se nechala ostříhat!" řekla Tamara a snažila se poukázat na Vikiiny dlouhé vlasy, které jaksi už nebyly. Viki jen pohodila lehce hlavou. Z její dlouhé hřívy sahající téměř až po zadek zbylo jen krátké mikádo, které navíc zesvětlila melírem.
„Změna je život," prohlásila Viki nezaujatě a vytáhla si z batohu snídani.
„Začínáš mě těma změnama docela děsit," prohlásil docela vážně Matyáš a snažil se s novou Viktorií srovnat. 
„Napřed slíbíš, že se mnou jdeš na ples, pak si začneš broukat vánoční koledy a teď tohle. Jsi to ještě vůbec ty? Zůstala jsi tam někde uvnitř?" Zaťukal jí na čelo, čímž si vysloužil vražedný pohled.

„Co vám na mě pořád vadí? Tak už nejsem takový mrzout, no. A možná jsem začala jednat trochu více impulzivně."
„Jen trochu více impulzivně? Viki, ty jsi bývala ten nejváhavější člověk, kterého jsem znala. Byla jsi schopná strávit v létě na koupališti čtvrt hodiny vybíráním mezi dvěma druhy točené zmrzliny. A nakonec sis dala míchanou," podotkla Tamara a opřela se dlaněmi o její lavici.
„Poslyšte. V mém životě se toho teďka stalo strašně moc. Konečně jsem se vyrovnala s tím, že je máma pryč. Došlo mi, že se pořád nemůžu Vánocům vyhnout, hlavně pak proto, že jsou to svátky míru a lásky, kterou je nutné sdílet. Já se vážně chci změnit, a vy víte proč. Chovala jsem se k vám někdy nefér, ale vy jste to vždycky tolerovali. Mám vás strašně ráda a dám na vaše slovo, ale teď mi prosím věřte: opravdu vím, co dělám."

Tamara a Matyáš si vyměnili důležité pohledy, pak ale pokrčili rameny.
„Dobře, obraťme list," prohlásil Matt.
„Už sis objednala šaty na ten vánoční ples?" 
V ten moment by se ve Viki krve nedořezal. Stála ztuhle a cítila, jak se jí stáhl žaludek.
„Panebože..." řekla místo odpovědi, ale i tak Matyáš pochopil, že to neudělala...

„Rychle, rychle, rychle," opakovala Viki, když zápolila s klíčem u domovních dveří a snažila se být v klidu. Moc jí to nešlo. Z domy téměř utíkala domů. Měla štěstí, že jim odpadly poslední dvě hodiny a bylo teprve poledne. Stále měla čas najít nějakou půjčovnu šatů.
V zimě je hodně plesů. Co když už žádné hezké mít nebudou? 
Když se jí konečně povedlo otevřít, rychle hodila tašku na botník, svlékla si kabát a vyběhla schody po dvou. Pak si rychle otevřela notebook a zadala do vyhledávače nejbližší půjčovny. Pak se zarazila a podívala se na adventní kalendář. Okénko číslo dvacet stále nebylo otevřeno. Opatrně prsty chytila korálek na dvířkách a jemně zatáhla. Přitom se podívala na všechna ta otevřená okénka a píchlo ji u srdce. Každý den ji kalendář něčím překvapil a v něčem jí pomohl. Za pár dnů otevře poslední okénko a zázraky budou pryč.

Jak tak otevírala kalendář, napůl věřila v to, že uvnitř najde celé šaty, které z nich vytáhne jak králíka z klobouku, nebo aspoň kouzelný oříšek, po jehož rozlousknutí vypadnou ven sněhově bílé princeznovské šaty jako v Popelce. Místo toho ležela v okénku jen nějaká bílá obálka. S roztřesenými prsty ji otevřela. 
Dárkový poukaz do módního salonu Le moire stálo na něm zlatým písmem. Poukaz sliboval zapůjčení šatů do docela vysoké částky. Viki se málem nahlas rozesmála a v očích ji zašimraly slzy. Když poprvé otevřela kalendář a večer usínala se zvukem zvonečků, netušila, jaké dobrodružství ještě zažije. Věděla, že jí zbývá už jen pár zázraků, ale přesto věřila, že bude schopna všechno vyřešit a prožít nejkrásnější Vánoce za posledních několik let.