Adventní kalendář

15. prosince

Ihned potom, co se Viktorie probudila, tušila, že není tak úplně v pořádku. Měla žaludek jako na vodě a když po skromné snídani obsahující vanilkový jogurt a loupák znovu došla do pokoje, musela běžet na záchod, kde její snídaně opět opustila její podrážděný žaludek. Řekla tátovi, že je jí špatně a odpotácela se zase zpět do své postele. Spala až do jedné hodiny, kdy se odhodlala vzít si trochu suchých piškotů. Následně ji začala tak příšerně pálit žáha a celý žaludek, že jenom ležela na zádech a hleděla do stropu. Zesláble se natáhla ke kalendáři a rukama nahmatala okénko s číslem patnáct.

Teď mi pomůže už jen zázrak. A taky že se stal zázrak. V kalendáři ležely tablety proti překyselenému žaludku. Kdyby na to Viki měla sílu, jistě by po svém pokoji zatancovala vítězný taneček. Když si tabletku zapila, přemítala, co má dělat. Do školy toho zrovna moc neměla, tak si pustila na notebooku vánoční romanci. To jí ale zabralo jen hodinu a půl, zase se začala nudit. Tak projížděla stránky o psech a přemítala, jakou výbavu svému budoucímu pejskovi koupí. To jí zabralo jen hodinu a stále byla doma sama. Tak popadla jednu z knížek, které nikdy nedočetla a začala číst. Napřed ta knížka byla opravdu nudná, takže se nedivila, proč ji před časem odložila, ale pak se něco změnilo. 

Náhle děj začínal být opravdu napínavý, až nervy drásající. Neustále se strachovala o hlavní hrdinku a netušila, jestli vůbec napínavou a složitou situaci přežije. Byla ke knize přímo přilepená. Obloha venku tmavla a když konečně Viki od románu odtrhla oči, byla venku tma. Na chodbě slyšela kroky svých sourozenců a jejich vzrušené hlasy, které se zřejmě o něčem hádaly. Táta byl stále pryč, protože musel zařizovat spoustu věcí ohledně blížící se svatby. Mělo se jednat o malý obřad, kterého se měla účastnit jen nejbližší rodina. Ani Patricie ani táta nechodili do kostela, proto chtěli být oddáni na úřadě. Viki se při té představě stáhl žaludek.

Co když ho chce jen pro peníze? hlodal ji v hlavě hlásek nedůvěry.
Táta přece zase tolik peněz nemá. Spíš jsme na tom docela špatně. 
Ale co když ho nemiluje? Co když mu jen zlomí srdce a táta tak bude ještě více uzavřený a nešťastný?
Sama jsem ty dva viděla. Není obvyklé, aby láska dvou lidí byla tak moc patrná na pouhý pohled. Ti dva byli pro sebe stvořeni a strašně se k sobě hodí, ať se mi to líbí, nebo ne.
Ale... 
Žádné ale. Ti dva se prostě vezmou. Ale ty u toho nemusíš být.

Pichlavý hlásek pochybností v její hlavě ale nemínil přestat.
A co Tamara a tvůj brácha? To je taky úplně normální? Oba dva ti lhali.
Měli k tomu dobrý důvod, když viděli, jak se chovám k tátovi a jeho novému vztahu.
Ale i tak ti to měli říct. Co když se jejich vztah po týdnu rozpadne a Tamara se s tebou přestane bavit? 
To se nestane. A pokud ano, stále budeme kamarádky. Slíbila mi to. A já jí věřím.
Dokonce i Matyáš ti to zatajoval. 
Ten o tom nevěděl.
Jsi si jistá? protáhl hlásek a Viki se znepokojeně ošila.

Nejsem, ale... 
Ale? Poslední dobou se k tobě chová jinak, ne? 
To je normální. Oba dva toho prožíváme moc. 
Jenže on toho možná prožívá víc, než ty...
Zmlkni.
...pod jeho povrchem vře hluboký pocit... 
To je přece hloupost.
... a ty to vidíš, jen zavíráš oči a nechceš to vidět...
Nic takového by neskrýval! Jsme kamarádi už-
...ale v hloubi duše víš, že je Matyáš...
„Ticho!" vykřikla Viki nahlas a chytla se za hlavu. 

Za to mohl paralen, určitě. Byla z něj malátná a unavená. Z dlouhého čtení ji brněl v očích a téma knihy na její psychickou pohodu zřejmě mělo hlubší dopad, než si myslela. Dala si do uší sluchátka a naštvaně se stočila do klubíčka. Cítila se provinile za to, že celý den nic nedělala. V krku měla knedlík, který se jí nepodařilo odstranit ani několika polknutími. Měla pocit, že ji něco svírá, touha něco udělat, něco vyřknout. Zavřela oči a představila si sebe jako světlo uprostřed temnoty. Postupně viděla i ostatní světýlka, napřed chabá, potom větší a jasnější - její sourozenci, její táta, její kamarádi, její známí, lidé ze sousedství. Ti všichni byli byli světýlka a dohromady tvořili překrásnou miriádu hvězdné oblohy. Přemýšlela nad tím, jak nicotná vlastně je a jak nicotné jsou její problémy. Jediné, co však nebylo nicotné, byla její možnost ovlivnit ty okolo.

Možná nemohla zachránit svět, zastavit hladomor a rozšířit světový mír, ale mohla začít pomáhat lidem kolem. 
Vždyť o tom Vánoce jsou, ne? Pomyslela si. Velmi dlouhou dobu se utápěla jen ve vlastních problémech, které byli oproti problémům ostatních lidí nicotné. Možná neměla dokonalý život, ale pro nějakého jiného nešťastného člověka by její život dokonalý byl. A pro ni by zase byl šťastnější život nějakého člověka, který je na tom zase o něco líp. 
Už jsem moc unavená, abych přemýšlela souvisle, pomyslela si Viki, vypnula hudbu a uvelebila se ke spánku. Její tok myšlenek ji podivně uklidnil a vnesl do její duše podivný pocit pravdy.

Už to za zavřenými víčky nemohla vidět, ale za okny se v ten okamžik začal z temně indigové oblohy pokryté buclatými mraky oranžovými od městských světel snášet sníh. A když se sem tam hořící mraky protrhaly, na obloze zablikalo pár jasných světel. Hvězdy. Anebo lidská světýlka? Na tom už nezáleželo. Viktorie usínala a ukolébavkou jí bylo cinkání. Tu noc se jí poprvé po dlouhé době zdálo o její matce. A byl to šťastný sen.