Adventní kalendář

13. prosince

„Počkej, musíš tu nohu posunout trochu doleva."
„Takhle?"
„Jau! Ne, takhle úplně ne, ale když..."
„Dopr... Proč do mě narážíš? Máme jít doleva, ne doprava."
„Hlavně že ty jsi z nás ta tanečně nadaná..."
„Vedle takového dřeva, jako jsi ty, se zdá být každý nadaný."
„To nebylo od tebe moc pěkné, Viki."

„No tak promiň, no. Stejně si myslím, že jsi měl říct Tamaře."
„Au, moje koleno!" 
„Buď rád, že ta rána nemířila výš."
„Ti mi vážně někdy umíš zlepšit náladu, Tori..." Viktorie se na něj za použití její druhé přezdívky zamračila.
„Kolikrát jsem ti říkala, že mi nemáš říkat Tori?" zeptala se a vzápětí začala sprostě nadávat, protože se kopla o nohu stolu do malíčku. 

Stáli v Matyášově pokoji, který byl až děsivě uklizený. Kdykoliv jeho nejlepší kamarádka do jeho doupěte zavítala, všude se válelo špinavé oblečení, talíře, papíry, učebnice a někdy i cédéčka. Kontrast uklizeného pokoje s původním chaosem ve Viki vzbudil podezření, že jejího kamaráda unesli mimozemšťané a místo něco nastrčili někoho, kdo uklízí. Nebo možná nastala druhá možnost - a to, že se Matyášova matka už nebyla schopná na ten nepořádek dívat. Když bolestí nad naraženým prstem začala poskakovat, Matyáš si zakryl ústa, aby neviděla, jak se jí směje. Všechny její pochybnosti o jeho nepravosti se rozplynuly - takový kretén mohl být jen pravý Matyáš.

„Příště si hledej nějakou jinou oběť, buď tak hodný."
„Ale Viki..."
„Ne. Nemluv na mě. Dokud mi nedoneseš sandvič, nemůžeš počítat s mojí pomocí. Mám vážné zranění a potřebuji doplnit energii."
„Šunka, čedat a kukuřice?"zeptal se bez okolků Matyáš. Velmi často jí servíroval sendviče, jediné jídlo, které byl schopen "uvařit", aniž by přitom shořela polovina bytovky.
„Máte bonduel?"
„Jistě, vždycky jen Bonduel," odpověděl a usmál se úsměvem prodavače teleshopingu. Viki téměř slyšela, jak se nadechuje a pokračuje větami: „K jednomu balení získáte druhé zdarma! DRUHÉ ZDARMA! Ale jen pokud zavoláte do hodiny na číslo..."

Matyáš zmizel v kuchyni a Viki se zatím procházela po jeho uklizeném pokoji.
„Netušila jsem, že tu máš koberec," oznámila mu svůj postřeh, když se vrátil se dvěma talíři. Sedli si na širokou ustlanou postel a zakousli se do jídla.
„Měl jsi tu vždycky konstantní vrstvu oblečení, přes kterou nešlo vidět na podlahu," zahuhlala dívka s plnou pusou.
„To jo. Ale když jsou ty Vánoce, řekl jsem si, že si uklidím," odpověděl stejně zastřeným hlasem.
„Hahaha, ten byl dobrej. Znám tě už pěkných pár let, Mate. Ty nikdy neuklízíš! Proč jsi mi vlastně ještě neřekl, proč jsi se se mnou nesetkal v tom obchoďáku?"
„Zapomněl jsem. Mamka mě objednala k zubařce."

„Aha. A co ti dělala?"
„Kdo?"
„Zubařka přece..."
„No... Ééé... Kontrolovala mi zubní. Však víš. Taková ta... Zběžná prohlídka?" odpověděl spíše tónem otázky. Viki jen kývla, ale v hlavě si říkala, že přece byl na takové kontrole před třemi měsíci. Moc si to pamatovala, protože se místo toho vybodl na jeden film, na který ten den chtěli jít a Viktorie z toho byla smutná. Ale to na ni nezapomněl, dal jí to vědět. S Matem se dělo opravdu něco divného.
„Díky, že mi pomáháš. Však víš, s tím tancováním."
„Za málo. Však vidíš, že mi to taky moc nejde," usmála se Viki. Matyáš náhle upřel pohled na její tvář a natáhl k ní ruku.

„Máš tady drobeček," řekl a shodil jej dolů.
„No jo, no jo," řekla netrpělivě a odstrčila jeho ruku.
„Viki, já..."
„Co?" Zvedla k němu šedé oči.
„Já..." Uhnul pohledem a zahleděl se do země.
„Můžeš mi to říct, nechci, abys mi něco pořád tajil. Stačí Tamařin tajný objev a tátova nová snoubenka. Ven s tím, ať už je to cokoliv."
„Jen jsem rád, jak to s tou... však víš, Patricií... jak to zvládáš. Vím, že jsi Beátu nesla špatně. Ale možná, že když tátovi dovolíš být šťastný, budeš šťastná i ty. Moc mi na tobě záleží, snad to víš. A nechci tě ztratit, ani tě vidět smutnou, protože když jsi smutná ty, jsem smutný i já."

„No jo. Dones mi kapesníky, nebo se tu rozbrečím," odvětila Viki ironickým tónem a usmála se. Matyáš nikdy nic nebral vážně. Strčila do něm ramenem.
„I ty cíťo!" Výraz v jeho očích ji ale zarazil. Neplanuly v nich jasné veselé jiskřičky jako vždy, ale náhle byly zadumané a smutné. Přestala se usmívat. Náhle mezi nimi bylo nepříjemné ticho, až docela napjaté. Matyáš jí věnoval dlouhý pohled a zdálo se jí, že se něco chystá udělat.
„No nic, už musím jít," vyhrkla a zvedla se.
„Doufám, že se Sára brzo uzdraví a naučí tě ty kroky."

„Počkej, ty už jdeš?" Zvedl se taky, aby ji doprovodil.
„Jo, musím jít nakupovat!"
„Neříkala jsi, že už nemáš ani floka?" 
„To sice ano, ale..."
„Ale co?"
„Jak bych to řekla... Ten můj kalendář... Dneska jsem v něm objevila tři tisíce!" řekla Viki nadšeně. Tentokrát se Matyáš rozesmál.
„Jasně, to ti věřím. Takže si za to jdeš koupit kupu oblečení."
„Kdepak."
„Tak co?" 

Viki se usmála a oblékla si bundu. V hlavě měla tisíc nápadů na to, co by měla koupit. U srdce jí hřál podivný pocit, který už dlouho necítila. 
„Vánoční dárky. Nakoupím kupu vánočních dárků."