Adventní kalendář

24. prosince

„Viki, obal toho kapra." „Viki, pojď prosím tě zdobit stromek." „Viki, mohla bys umýt nádobí?" „Viki, dej prosím cukroví na talíř do obyváku." „Viki, jedu do toho útulku. Pohlídej Sofii, ať se jí nic nestane." 
Když její otec konečně zavřel vchodové dveře a nastoupil do auta, měla Viktorie aspoň na okamžik čas ztratit se do svého pokoje a zabalit nějaké dárky. Jelikož po hodně dlouhé době byla součástí vánočního shonu, došlo jí, proč jeho součástí nechtěla být. Předtím odjížděla na každé svátky za babičkou. To byly panečku jiné Vánoce! Žádné cukroví, žádný kapr, žádné koledy, žádné vánoční pohádky ani dárky. Jen teplá hovězí polévka, nějaké staré filmy a melancholické hledění ven z okna.

Před smrtí Viktoriiny maminky si babička s Viki moc blízká nebyla, ale když Magdaléna umřela, začala Viktorie hledat u své babičky melancholického souputníka, který nesnášel vánoční svátky stejně jako ona. Jako by Vánoce mohly za to, že její mamku srazilo auto. Ani předtím pro její babičku svátky nebyly nic důležitého, ale po smrti Magdy se všechno ještě zhoršilo. Stará žena se uzavřela do sebe a všechnu vinu na smrti své dcery shazovala na Vánoce. Vím, bylo to nelogické, ale člověk někdy z žalu dělá žalostné věci. Jenže Viki z toho smutku procitla a došlo jí, že je čas jít dál. Nemohla se bránit takovým krásným věcem, jako jsou vánoční svátky. 

Viktorie se svezla na svoji postel a nervózně sledovala poslední okénko na kalendáři. 
Mám ho otevřít teď? Co když tam nic nebude? Je to koneckonců poslední okénko. Po jeho otevření mi už žádné kouzlo nezůstane. Co když do té doby nestihnu vyřešit své problémy? Viki řekla své problémy ale myslela tím jeden poslední konkrétní problém. Problém jménem Matyáš. Od včerejška svému nejlepšímu kamarádovi nebrala telefony ani neodpovídala na sms. Stále byla tak zmatená z jeho vyznání, že opravdu nevěděla, co říct nebo co udělat. 

Nakonec se Viktorie zvedla a šla chystat štědrovečerní stůl. Venku se začalo už stmívat, když se náhle ozval zvonek od dveří. 
„Pejsek, pejsek!" běžela Sofie dolů ze schodů ale málem se přerazila o svoje chlupaté ponožky a jen tak tak nepřistála pod schody nosem do koberce. Jenže za dveřmi nestál ani otec se štěnětem, ani Matyáš (čehož se obávala Viktorie). Stála tam babička. Obě dvě vnučky na ni hleděly jako na zjevení a potom se jí vrhly kolem ramen. Došel se ukázat i Richard a i on svoji babičku objal. 

Rychle dali vařit vodu na čaj a usadili babičku do obýváku, kde ji zahltili dotazy ohledně toho, proč přijela.
„Došlo mi tohle," řekla stará žena a vyndala ze své brašny pohled. Byl to ten pohled, který ji Viktorie poslala. 
„A došlo mi také to, že bych se už se smrtí mé Magdičky měla smířit. Víte, hodně jsem přemítala, protože doma bydlím jen sama a došlo mi, že jsem nepřicházela jen o Vánoce, ale také o vás, o svého vnuka a vnučky, dětí mého dítěte. A tak jsem se rozhodla dojet a oslavit Vánoce s vámi."
Dojetí vytrhl až příchod tatínka, který byl neméně překvapený návštěvou své tchýně. Jenže děti už se nezajímaly tolik o neočekávanou návštěvu, jako o pejska, kterého táta dovezl.

Byl to kříženec jack russel terriéra a ještě několik ras, taková veselá pouliční směska. Ač byl pejsek docela drobný, byl hned od začátku strašně hyperaktivní. Napřed skákal na všechny děti a olizoval jim ruce a obličeje. Pak oběhl celý dům a očichal každou píď. Nakonec se ale vyčůral na starý koberec ve druhém patře, díky čemuž si vysloužil pokárání od tatínka. Viktorie se ale pejska zastávala a vysvětlovala, že je ještě docela malý a štěňátkům se takové věci stávají. Bylo by velmi těžké říct, kdo byl v ten okamžik veselejší. Jestli tatínek, že udělat takovou radost dětem, nebo babička, která měla radost, že zase vidí vnoučata, nebo děti, které měli radost z nového psa nebo pejsek samotný, protože našel nový domov.