Adventní kalendář

19. prosince

Viki táhla do schodů velkou tašku, když v tom potkala Matyáše.
„Nechceš pomoct?"
„Ne, děkuji, já tu jen trénuji na svoji kariéru profesionálního tahacího osla," zasupěla a popotáhla tašku ještě o něco víc.
„Co v tom panebože táhneš?"
„Muffiny."
„To jsi natřela kameny polevou?"
„Haha, moc vtipné. Až je uvidíš, budeš se po zemi plazit, abych ti taky nabídla," odbyla jej, ale v duchu byla moc ráda, že nese druhé ucho tašky. Poprvé upekla velkou várku muffinů pro všechny spolužáky a ještě k tomu na Vánoce. A i když jí pomáhal Matyáš tahat, dorazila do třídy moc pozdě. Jejich třídní profesor Rychnovský se k nim otočil v polovině věty, stejně jako celá třída. Všichni zírali na shrbenou dvojici stojící ve dveřích, mezi kterou visela objemná taška.

„Myslel jsem, že Ježíšek chodí až později," poznamenal, ale se zájmem si prohlížel tvář Viki, která chytala odstín mírně do červena.
„Pro-promiňte, pane profesore, ale chtěla jsem udělat pro třídu něco hezkého. Bohužel toho mám hodně, takže mi to trvalo, dopravit se až sem do třídy. Nebýt Matyáše, ještě tu ani nejsem," řekla, položila tašku na zem a popleskala po rameni Matyáše, aby se pozornost spolužáků zaměřila i na něj.
O pár minut později už seděli spolužáci v lavicích, jedli muffiny a ti, co zrovna nežvýkali, zpívali vánoční koledy spolu s cédéčkem, které jim pustil jejich milovaný otec třídní.

Bylo odpoledne a Viki kráčela po bílé chodbě smrdící desinfekcí. Měla stáhnuté hrdlo a motala se jí hlava. Takové pocity měla v nemocnici pokaždé. Tentokrát však ale svoje vědomí upírala jinam, aby byla schopná dojít tam, kam mířila.
„Čtvrté patro, pokoj tři sta dvacet čtyři," oznámila jí před necelými pěti minutami znuděná sestra za přepážkou evidence a prstem ukázala daný směr. Následovalo nekonečné běhání po schodech sem a tam, vyhýbání se starým nemocným lidem a mladým plakajícím miminkům a neurotických tatínků stojících kupříkladu ve frontě na párky v rohlíku, kterým docházela po dvou minutách čekání trpělivost. Neklidnější z té směsice byly maminky, které svým ratolestem něžně podávali potřebné, utírali jim usoplené nosy a vlídně k nim mluvily. Jen ony se dokázaly odprostit od stísněného pocitu ležícího kolem, od strachu o svého milovaného potomka a plně se mu věnovat a být tu pro něj. A právě maminky ve Viki vzbuzovaly tu úzkost.

Neumně vystříhané papírové vločky na stěnách a kýčovité nálepky se sněhuláky byly jen bídnou snahou toto nepřátelské území zpříjemnit a navodit v nemocných vánoční pohodu. Zahnula za roh a konečně našla kýžený pokoj. Jemně zaťukala a vstoupila.
Místnost nesmrděla tak výrazně jako celá nemocnice. Nepříjemný pach sava přebíjela jemná vůně citrónu, kterou měly na svědomí vonné tyčinky doutnající u postele nemocné. Dívka ležící na posteli k ní zvedla hlavu. Byla nepřirozeně bledá, měla velmi špatnou pleť a neměla ani obočí, ani vlasy. Viki se musela opravdu snažit, aby v ní spatřila svoji bývalou spolužačku.
„Viktorie?" zeptala se slabým hlasem a ve tváři jí vybouchl ohňostroj nadšení. Kdyby nebyla na kapačkách, jistě by se k ní rozběhla.

„Přinesla jsem ti dárek," řekla Viki nesměle a donesla dívce dárek zabalený v modrém papíru se stříbrnými baňkami.
„Viki! To je tak nádherné!" řekla dívka, když se její prsty dotkly balícího papíru. Jako by se ani nemusela dívat dovnitř a věděla, že ji tam čeká něco krásného. K Viktoriinu překvapení dívka dárek odložila na noční stolek.
„Ty si to neotevřeš?" zeptala se zmateně Viki.
„Ne, schovám si to na později. Možná až na Štědrý den. Víš proč?" zeptala se jí dívka a pokynula jí, ať si sedne na postel vedle ní.
„Ne, to nevím. Proč?"
„Protože dokud si ten dárek nerozbalím, můžu se kochat představami, co v něm asi je!"

Viktorie hleděla na Sáru jako na zjevení.
Jak jen může být tak šťastná? Vždyť je na pokraji smrti! To je přece... 
„Tak mi povídej, jak se máš? Stalo se něco nového ve třídě? Nikdo mě tu moc nenavštěvuje a moje maminka kvůli práci teďka bydlí jinde. Vidím ji jednou za týden."
A tak Viki začala vyprávět. Napřed vyprávěla jen stručně, co se stalo ve třídě, kdo se s kým dal dohromady, kdo se s kým rozešel a tak. Nakonec ale sklouzla i ke svému životu a aniž by jí to došlo, náhle mluvila o kouzelném kalendáři. O Patricii se však nedokázala zmínit.
„To musí být tak nádherné!" povzdechla si Sára. A Viki to konečně docvaklo.
Ona je šťastná, protože si užívá každou maličkost. Neví, kolik času tu ještě má a proto ví, že každý krásný okamžik by mohl být poslední. To proto si tak užívá život. Snaží se ho žít naplno, i když má takový handikap. 

„Už je hodně pozdě, za chvíli dojde sestřička a seřve tě, že už návštěvní hodiny skončily," řekla Sára po chvíli se smutkem. 
„Před Vánocemi tě ještě navštívím," slíbila Viki a zvedla se.
„Počkej," zarazila ji náhle dívka.
„Až budeš se svou rodinou u vánočního stolu, mohla bys prosím na mě myslet?"
Viktorie nechápala.
„Protože když na mě budeš myslet, já to ucítím a budu se radovat s tebou," dořekla Sára. Viktorie jen kývla a potichu vyšla z pokoje. V očích ji pálily slzy a měla pocit, že jí hrudník drtí strašlivá tíha.

Proč jsem sem jen chodila? Byla tak rozrušená, že zabloudila do jiného křídla a než se rozkoukala, stála na tom místě. Byla to docela nevinná modrá chodba s mnoha dveřmi a stěnami pomalovanými bublinkami. Divila se, že to tu ještě nepřemalovali, po těch letech. A náhle Viktorie uviděla samu sebe, jak sedí na jedné z laviček, tvář v dlaních a vedle ní seděl její tatínek a její bratr Richard. Všichni tři vypadali strašně sklesle a nervózně. Viki se třásly ruce a v dlaních žmoulala měkkou sukýnku své panenky, kterou od maminky dostala k pátým narozeninám. Spávala s ní od té doby každou noc, nedokázala by bez ní usnout. 
A pak se to stalo. Hodiny na stěně naproti se zastavily. Nastalo úplné ticho. Nemocnice byla poměrně prázdná - komu by se taky chtělo pracovat na Štědrý večer. Dveře naproti nim se otevřeli.
Moc nás to mrzí. Nedalo se nic udělat, zněla Viktorii ta příšerná slova v nekonečné ozvěně. 

Rozběhla se. Utíkala jako smyslu zbavená, dusila se tím odporným pachem a měla pocit, že její otec s bratrem sedí před těmi nechutnými dveřmi, že zadržují dech a čekají, že se dozví dobrou zprávu. Ale přijde jen ta špatná zpráva. Vždycky přijde ta špatná. Zastavila se teprve, když vběhla bezmyšlenkovitě na přechod a málem skončila pod koly projíždějícího auta. Stačilo strašně málo a otec a Richard by znovu seděli před dveřmi na modré chodbě a čekali by, jaká zpráva přijde.

O pár minut později už byla Viktorie zase v pořádku a mířila někam do města. Bylo to zvláštní, ale tím, že znovu navštívila nemocnici i tu proklatou chodbu, se jí ze srdce zvedla obrovská tíha. Náhle měla pocit, že ji žádná vzpomínka na mamku nebolí. Ano, stále cítila smutek, ale už to nebyla ta ostrá a řezavá bolest, před kterou několik posledních let utíkala. Nasávala vůni kávy z nedalekého stánku a v hlavě měla jasný plán. Byla odhodlaná než kdy předtím. Uchovala v naprosté tajnosti, co našla v okénku s číslem devatenáct. Koneckonců, zítra výsledek devatenáctého zázraku měli všichni vidět. 

Viki se usmála. Věděla přesně, co musí dělat. Za pár dní ji čeká ples s Matyášem a potom - potom neodjede za babičkou jako obvykle. Zůstane doma. A půjde svému otci na svatbu.