Adventní kalendář

8. prosince

„Vstávej, nebo zaspíš," lomcoval otec s Viktorií, ale bylo mu to všechno marné. Viki měla pocit, že nevstane ani za zlaté tele. Peřina byla dokonale vyhřátá a měkká. 
„Vždyť mám čas," zamumlala a otočila se na druhý bok.
„To teda nemáš! Vždyť máš na sedmou. Notak, vstávej!"
„No jo, vždyť jdu, vždyť jdu."
Když se probrala a táta byl už pryč, došlo mu, že si musel všimnout kalendáře. Viki si nervózně zkousnula ret, oblékla si župan, protřela si šedé oči a vypravila se po schodech dolů, na snídani. 
Její táta si právě vléval do termosky ranní kávu a byl k ní otočený zády. Nezdálo se však, zda by si starého matčina kalendáře všiml, a pokud přeci jen ano, určitě se o tom nechtěl bavit.

„Tak jaké máš dnes plány?" zeptal se jí a zaklapl modré víko nádobky udržující teplo.
„Plánujeme jít na trhy do města."
„Hlavně se teple obleč, určitě bude zima," poradil jí táta, sbalil si tašku a chystal se vyrazit.
„No jo, no jo," zamumlala Viki, hlavu položenou na kolenech. Ráda si takhle časně ráno sedávala schoulená na židli, hlavně, když musela vstávat o půl šesté. 
„No nic, musím se upravit, abych aspoň trochu vzdáleně připomínala Viktorii," řekla si a s největší nechutí se vypravila do koupelny. Musela jít opravdu tiše, protože její sourozenci ještě spali. Strašně jim to jejich spokojené oddechování záviděla. Svlékla si pyžamo a pustila na sebe horkou vodu. Plánovala se osprchovat opravdu rychle, ale nakonec pod teplou vodou zůstala asi půl hodiny.

Pak se čtvrt hodiny líčila, z čehož se tři minuty opravdu malovala a zbytek času se na sebe dívala a říkala si, jak strašně vypadá. Spala asi pět hodin a taky na to vypadala. Už se nemohla dočkat, až se večer zase svalí do postele. Za zamlženým koupelnovým okénkem byla venku černočerná tma. O pár minut později už seděla u stolu a jedla snídani. Tentokrát si uvařila ovesnou kaši a dala si do ní borůvky. Když ji dojedla, podvědomě chytila perníček, který nedávno upekla její sestřička. Nechala jich pár nastražených na stole, aby si někdo vzal. Viki se do něj s chutí zakousla a teprve až byla polovina stromečku v ní, zarazila se a podívala se na svoji ruku. Pak s nechutí vyplivla to, co ještě nepolkla a stromeček odhodila.

To není možné! Odkdy jako jím cukroví? Fuj, hnus! Otřepala se a šla si vypláchnout pusu. Pak zbytek perníčku vyhodila. Když hnědé cukroví padalo do koše, pocítila u srdce divný pocit. Skoro, jako by ji to mrzelo, že jej vyhazuje. 
Viki, probuď se, vždyť Vánoce jsou... "Humbuk, příšerné, otrava, ztráta času, komerční trik", snažila se říct. Ale nedokázala to. Náhle si uvědomila, že jí už Vánoce nevadí. Ne, nevadily jí už ani trošičku. 
To je tím blbým kalendářem, řekla si. Přesto však ještě na poslední chvíli vyběhla nahoru do pokoje a otevřela okénko s číslem osm. Byl v něm lístek na šalinu, dvaceti pěti minutový.
To přece nedává smysl, řekla si. Ale podvědomě tušila, že se, jako každý den, najde pro nečekaný dárek nějaké vysvětlení.

Když stála na náměstí pod "hodinami", stále o významu nalezené věci pochybovala. Mrzla už asi patnáct minut mezi lidmi proudícími sem a tam a sledovala, jak obchází stánky, nakupují různé dárky, zbytečnosti, jídlo a alkohol a baví se spolu. To, že bude mít Matyáš zpoždění očekávala, ale ani ve snu by ji nenapadlo, že ho bude mít i Tamara. Tamara vždycky chodila v čas. Viki plánovala, že až se objeví, půjdou už obhlížet stánky a Matyáš se k nim později připojí.
Nakonec to ale dopadlo tak, že pod černou sochou stála sama a přemítala nad tím, že by byla mnohem radši, kdyby v kalendáři našla něco lepšího, třeba rukavice, další teplé ponožky nebo svetr. Svetr se samozřejmě nemohl do kalendáře vejít, ale Viki si to v ten okamžik přála tak moc, že by se tam určitě vešel, jen na její přání.

„Jsem tu," ohlásila se Tamara, když už Viki přestávala cítit konečky svých prstů.
„D-d-dobře že jsi tu," vydrkotala ze sebe Viki. Matyáš nedošel a ani se neozval, tak se vypravily na nákupy spolu, zavěšené lokty do sebe. Procházely kolem stánků s trdelníky a nasávaly jejich vůni, sledovali prodejce, kteří přímo před nimi připravovali bramboráky a smažené halušky se zelím a špekem. Zastavovaly se u prodejen čajů, vonných svíček, ručně malovaných hrnečků a ozdobných šál. Všechno kolem bylo zářivé a překrásné. A drahé. Viki nakonec koupila jen svícínek a až později jí došlo, že jediný člověk, kterému by jej mohla dát, byla její babička, která Vánoce neslavila od té doby, co na ně zemřela její dcera.

„S kým to teď vlastně chodíš?" zeptala se Viki, když seděli v rychlém občerstvení a jedly palačinky s nutellou. 
„No, ono je to teď ještě tajné..." vyhnula se kamarádka jejímu pohledu. Viki zamyšleně nakrčila obočí.
„Hm," řekla, „a ty mi to nemůžeš nebo nechceš říct?" 
„To je složitý," vyhnula se zase odpovědi Tamara. Teď už to Viki připadalo divné. Náhle se jí v kapse rozeznělo vyzvánění jejího mobilu, které měla nastavené jen u Matyáše.
„Haló?" zvedla to Viktorie.
„Vikiii? My jsme se měli dneska potkat?" 
„Matyáši, říkala jsem ti to ještě dneska ve škole. Ty fakt v tý hlavě nic nepodržíš."
„Achjooo, promiň. Moje chyba. Chtěl jsem se tě zeptat, jestli máš zítra čas. Mohli bychom jít nakupovat a vybrat si navzájem dárky."

„Tak jo, proč ne?" souhlasila Viktorie.
„Volá Matyáš?" zeptala se Tamara a Viki kývla.
„Pozdravuj ho."
„Pozdravuje tě Tamara,"
„Díky! Počkat, Tamara je ještě s tebou?"
„Jo, proč by neměla být?"
„Achjo, ta je stejná jak já! Vyřiď jí, že přece v pět měla mít to rande!"
„Rande?" zeptala se Viki nahlas a Tamara při tom slově ztuhla a vykulila na ni obrovské oči.
„A sakra," vyhrkla a rychle se začala soukat do kabátu.

„Matyáši, to jako chodíte spolu, nebo co?" zasmála se Viki a jednou rukou držela telefon, zatímco se tou druhou snažila obléct si kabát.
„To si děláš srandu?"
„No jo, promiň. Už budu končit. Tara letí pryč jako vítr!" Zavěsila a rozběhla se za kamarádkou, která vyrazila vpřed jako šíp. 
„Počkej, zpomal! Copak to tak hoří?" zeptala se své kamarádky zadýchaně, když ji konečně doběhla na šalinové zastávce.
„Jo, hoří! Bude z toho šílet! Bude si myslet, že jsem na něj zapomněla!"
„Copak mu nemůžeš napsat?"

„Vybil se mi mobil a neznám jeho číslo z hlavy."
„V pohodě. Jak dlouho ti to tam trvá šalinou?"
„Asi dvacet minut, ale..." vykulila zase oči a rychle prohrabovala kapsy.
„Sakra! Nemám lístek! Nemáš náhodou nějaký drobný? Nikde tu není automat."
„Ne, já už všechny peníze utratila a palačinku jsem platila kartou."
„No to je katastrofa, já taky nemám peníze. Novou šalinkartu ještě nemám a nechci, aby mě chytil revizor," řekla a nervózně se podívala na hodinky, druhou rukou si tahala za prameny světlých vlasů. Po kolejích se k nim už blížila šalina a další jela až za čtvrt hodiny.

„Počkej!" vyjekla náhle Viki a zalovila v batohu. Potom z peněženky vytáhla necvaklý lístek na šalinu, který ráno našla v kalendáři a podala jej své kamarádce.
„Bože! Díky díky díky!" zaradovala se kamarádka a skočila na ni.
„Jaktože u sebe máš lístek, když máš šalinkartu?"
„Eh..." řekla neurčitě Viki a přemýšlela, jestli jí má o svém podivném tajemství říct.
„No, je to asi jen náhoda. Jednou jsem si ho koupila a doteď jsem jej nevyužila."
„Jsi nejlepší!" vyhrkla Tamara, odtáhla se od ní a jakmile šalina zastavila a otevřela dveře, naskočila dovnitř.
„Počkej, ty mi ani neřekneš, jak se ten tvůj objev jmenuje?"
„Řeknu, ale ne teď," řekla Tamara tajnůstkářsky a když se dveře zavřely, poslala jí vzdušný polibek.
No, zdá se, že kalendář pomáhá nejenom mně. Viki ani netušila, jak se jí darování lístku dotkne.