Adventní kalendář

3. prosinec

3. prosinec
Nikdy jsem nevěřila, že si zase budu psát deníček. Jenže svět kolem je tak šílený, že to už ani snad jinak teď nejde. Napřed musím uvést pár důležitých informací, aby sis ty, starý sešite fyziky, nově jmenovaný na deníček, mohl představit pozadí podivných událostí posledních dní.
- v kalendáři po mé matce se zázračně objevují věci
- můj kocour Obláček boří všechny mýty o tom, že jsou kočky masožravci a začíná do své stravy pravidelně zařazovat i celulózu ve formě papírů (především těch, které vážně naléhavě potřebuji)
-můj otec se chová jako šílenec a slézá se s nějakou pochybnou Patrícií
-můj nejlepší kamarád Matyáš se poslední dobou chová nějak divně

Viki zavřela okousaný sešit fyziky - ano, už i ten se podařilo Obláčkovi najít - a převalila se na záda. Po jejím pokoji se válely hromady starých papírů, oblečení a všelijakých zatoulaných knih. Přímo nad její hlavou se ze stropu houpal na tenké pavučině malý pavouček a upřeně ji sledoval, jemně zmítán sem a tam horkým vzduchem proudícím z topení. Viki vyskočila na nohy a zamířila do kumbálu, odkud vytáhla vysavač, hadru a ostatní věci na uklízení. Pak v tranzu uklízela pokoj tak zarputile, že si ani nevšimla, že uběhly tři hodiny a je čas na oběd. Právě když stála na rohu své postele, balancovala na jedné noze a snažila se prachovkou setřít vrchní polici vysoké knihovny, vtrhnul do pokoje její otec.

„Viktorie, oběd," řekl. Dívka se na něj vyděšeně otočila, převážila se dopředu a spadla na zem. Následně uslyšela tupou ránu a když se podívala vedle sebe, spatřila svoji oblíbenou sošku bez hlavy.
„Páni, vidím podlahu!" řekl obdivně otec a když se do dveří narvala i světlovlasá hlavička Sofie, nadšeně se usmála.
„Je to tu vánočně poklizené," řekla její sestřička s nadšením.
„Dejte mi všichni pokoj!" odsekla Viki a sbírala se z podlahy.
„Nechci to slovo na vé ani slyšet!" zabručela a zvedla ze země i mramorovanou kočku bez hlavy.
„To bude dobré, šmudlíku. Po obědě to slepíme."

K obědu jim táta naservíroval špagety, které výjimečně nepřipálil. Taky jim plánoval uvařit rajčatovou omáčku podle vlastního receptu, ale pak, k úlevě všech tří dětí, zvolil hotovou omáčku z obchodu.
„Proč seš tak vyšňořenej?" zeptala se Viki Richarda a strčila si do pusy mohutný smotek špaget, ze kterého jí ukápla omáčka na stůl. Omáčka voněla po bazalce a když se Viktorii vybavila včerejší návštěva, sevřel se jí žaludek. Její bratr k ní zvedl světle modré oči a pohodil uhlazenými tmavými vlasy.
„Do toho ti nic není," řekl jí nadřazeným tónem. Viki se na něj zamračila. 
Kretén. To, že je o dva roky starší, neznamená, že je chytřejší nebo lepší.

„Máš srandovní košili," zasmála se Sofie a mávala svými namotanými špagetami jak kouzelnickou hůlkou.
„Ježiši, nemávej mi s tím před nosem! Umažeš mě! Chováš se jak sedmiletý dítě, proboha," načuřil se Richard a odtáhl se od své nejmladší sestry.
„Hlavně že ty se chováš dospěle," udsekla Viktorie.
„Tak dost!" řekl otec, ale přehlušilo ho hlasité vyzvánění Richardova mobilu ležícího vedle mísy se špagetami. Viki bleskově střelila po mobilu rukou, aby se podívala, kdo mu volá, ale její starší bratr byl rychlejší. Rychle mobil vzal, přiložil si prst na ústa, aby všichni stichli a hovor přijal.
„Cože? Už čekáš? Promiň, trochu se nám protáhl oběd. Nevadí, budu tam za pět minut. Pa!"

„Ty máš holku!" vykřikla nadšeně Sofie ještě než stačil zavěsit. Richard ji spražil pohledem, zvedl se od stolu a odcházel.
„Počkej, nedojedl jsi oběd!" ozval se táta.
„Nemůžu, spěchám."
„Kam?"
„Včera jsme o tom mluvili, tati!"
„Aha, tak si to užij!" křikl otec přes rameno, ale to už se ozvalo klepnutí domovních dveří.
„Báječné. Takže nejen ty, ale už i Richard máte tajné známosti," utrousila Viki. Otec na ni vrhl zvláštní pohled.
„Cože?" vypískla Sofie.

„Zítra pojedeme na výlet, holky. Jedna moje známá nás pozvala na svoji zvířecí farmu. Je to jen dvě a půl hodiny autem," vyhnul se odpovědi otec. Sofii zazářily oči.
„Zvířátka? Super!"
„To teda není super," odsekla Viktorie.
„Šmudlíku..."
„Ne! Žádnej Šmudlík!" vykřikla Viki a vstala. Srdce jí bušilo a tváře jí hořely. Už toho měla dost. Nejen, že před nimi tu nepříjemnou ženu skrýval, ale taky se k nim choval, jako by byli hloupá nemluvňata.
„Už toho mám dost! Měl jsi nám o tý ženský říct dřív!"
„Viki, pokud zítra nemáš nic jiného na programu, pojedeš s námi. Poznáš, že je Patricie moc příjemná. Notak, uklidni se," natáhl ke své dceři ruku.
„Já jsem klidná!" supěla a jeho dlaň odrazila, „Já jsem úplně v pohodě! Jen svět kolem je šílený! Já nekazím tu podělanou předvánoční náladu! Nejsem to totiž já, kdo se tu snaží nahradit mámu!"

Viktorii začaly v očích pálit slzy. Otočila se a vyběhla nahoru do pokoje. Zaskočeného tátu a Sofii nechala sedět u stolu ve zmatené tichosti. Náhle se v celém domě vznášela úzkost a smutek. Viki svými hrubými slovy oživila několik let starou ránu, kterou se povedlo všem členům rodiny téměř zacelit. Teď se na ně všechny ale hrnuly špatné pocity. Viktorie se za zabouchnutými dveřmi svalila na uklizenou podlahu a sledovala svůj náhle prázdný pokoj. Cítila se tak zranitelně. V hlavě si přehrávala hlas svojí matky a v krku měla knedlík. Oči se jí zaostřily na adventní kalendář. Vstala. Okénko číslo tři bylo docela maličké, natřené červenou barvou, pomalované malými perníčky a ozdobeno červeným korálkem, který zároveň pomáhal otevírání.
Leželo v něm vteřinové lepidlo.

Viktorie se usmívala, když seděla na své posteli a lepila hlavu mramorované kočky zpět k tělu. Adventní kalendář v ní zaplašil všechny špatné pocity a učinil ji podivně klidnou.
Kéž bych měla i takové vteřinové lepidlo, které by slepilo můj život.

Tu noc opět těsně před usnutím znovu slyšela zvonečky. Vpustila jejich jemný zvuk do srdce a na letmý okamžik veselá. Příští ráno ihned po probuzení otevřela čtvrté okénko kalendáře.