Adventní kalendář

17. prosince

Viktorie si oblékla vánoční svetr a spokojeně se usmála na sebe do zrcadla. Dlouhé lesklé vlasy měla natočené a oči měla namalované broskvovými stíny. Strašně se na Tamařinu oslavu těšila. Dárek jí koupila už někdy v říjnu a byla si jistá, že jí určitě udělá velkou radost. Naposledy se kritickým okem znovu prohlédla, kývla na souhlas do ruky popadla zabalený dárek. Její kamarádka neměla takové štěstí jako ona, protože se narodila blízko Vánoc a rodiče jí tedy dávali dárky jen dvacátého čtvrtého.

Na poslední chvíli se ještě vrátila, aby otevřela velké zelené okénko s obrázkem stromečku. K jejímu překvapení v něm našla něco opravdu zvláštního - malou snítku pozlaceného jmelí. Dlouho váhala, ale nakonec ozdobu zavěsila na práh svých dveří. Neviděla žádný důvod v tom brát si ji na oslavu. Zamkla domovní dveře, klíče si hodila do kapsy u kabátu a vyrazila ke své kamarádce. Tamara bydlela v malém rodinném domku asi půl hodiny cesty od ní. Viki to střihla přes park, aby se nadýchala chladného vzduchu. Nešťastný osud tomu chtěl, aby se zrovna v parku vyskytoval pejskař s mírně agresivním pudlíkem, který se rozhodl, že Viki prožene. Když se konečně dostala ke dveřím do Tamařiny bytovky, byla celá udýchaná a tváře měla rudé.

I když došla na čas, oslava byla v plném proudu. V malém bytu bylo asi dvacet lidí, ve vzduchu voněl svařák a vánoční punč a podivná smažená pochoutka zvaná churros. 
„No dost, že tu jsi," přivítal ji Matyáš. I on měl svetr s vánoční tématikou. Na rozdíl od Viki však na sobě neměl malého soba, ale zeleného Grinche s nějakým citátem o Vánocích. 
„Myslela jsem, že se začínalo v pět."
„Kdepak. Už ve čtyři. Chtěl jsem ti zavolat, ale mobil mi spadl do misky s punčem," řekl Matyáš. Na to, že tu byl teprve hodinu, už z něj docela dost táhlo. Tváře měl rudější než obvykle a v očích mu plály neposedné jiskřičky.
„Pojď, Tamara už se tvého dárku nemůže dočkat," řekl a dovedl ji do kuchyně, kde na židlích ležely všelijaké možné dárkové taštičky, krabičky a dokonce i dárky zabalené v lesklém vánočním papíře.

„Teďka si připadám trochu trapně," řekla jsem a položila vedle té obří hromady svůj skromně zabalený dárek.
„V pohodě. Tamara říkala, že si je všechny otevře později, protože nechce, aby si každý dělal starost s tím, jestli se jí bude jejich dárek líbit. Takhle neví, co od koho je. Ale určitě pozná, který dárek je ode mě."
„Mate, řekni mi, že jsi ne..."
„Ale jo," přerušil ji, vysmátý jak měsíček na hnoji.
„Tady jste!" bafl náhle za nimi známý hlas. Otočili se a uviděli svoji kamarádku Tamaru.

Byla navlečená v dlouhém vánočním svetru se stromečkem a strašně jí to slušelo. V ruce nesla mísy s bramborovým salátem a právě se zřejmě chystala hostům nabrat kuře v medové omáčce, které se stále ohřívalo v troubě.
„Přišla jsi akorát včas, Viki! Budeme otevírat vánoční piňatu!"
Vánoční piňata měla tvar obří vánoční koule a Tamaře se povedlo rozbít mamčinu vázu, než konečně z papírové dekorace začala padat odměna. Skoro každý čekal, že to budou bonbony, ale Tamařina mamka dobře věděla, že na to Tamara moc není, takže ven padaly malé salámky a balíčky sušeného masa. Hosté napřed byli překvapení, ale pak se s chutí na odměny vrhly.

Následně došlo k rozbalování dárků. Nejvíce byla Tamara nadšená z tubusu plného müsli směsi, kterou Viki sama sestavila. Ihned se na dárkyni otočila a mrkla na ni, ale Viki skromně upřela zrak jinam. Jen ona jediná věděla, jak miluje maliny a kosos a taky že nesnáší hrozinky, které v plechovce nebyly. Také dárek od Matyáše byl dobře rozpoznatelný. Byla to lechtivá stolní hra pro dva. Tamara zčervenala a rychle krabici skryla pod balící papír. Matyáš hýkal smíchy, ale Viki se zamračila.
„Co je? Je to jen recese."
„To sice jo, ale je to můj bratr, kdo s ní tu hru bude hrát," odpověděla Viki. Teprve když jí její kamarád donesl talíř plný bramborového salátu a kuřete, nálada se jí zlepšila.

„Matyáši?"
„Ano?"
„Už sis našel nějakou partnerku?"
„Cože?"
„Myslím jako na ten ples, co jiného," dodala rychle Viki a aby zahnala rozpaky, začala si hrát s třásněmi jednoho z polštářů ležícího na gauči. Před nimi se odvíjela vskutku napínavá Twister bitva, která byla v tak pozdním stádiu, že už někdy bylo těžké poznat, jaká končetina patří kterému jedinci.
„Aha! Jo, tak to ne. Nikdo už na ples jít nechce. Naopak, jsme dokonce tři kluci, kteří si hledají partnerku, protože nikoho nemají."
„Jen dva."

„Cože?"
„Jen dva si hledají taneční partnerku."
„Proč?" Nechápal stále. Kulil na ni své obrovské, téměř štěněčí oči a překvapeně pootevřel ústa.„Já s tebou budu tancovat, ty moulo." Matyáš zazářil. Náhle mezi nimi bylo zase to napjaté ticho. Matyáš se k Viki trochu naklonil a jí se začaly hodně potit ruce, ač v pokoji nebylo moc takové teplo. Okamžik překazil sprostý výkřik jednoho hráče Twisteru, na kterého spadl další člověk. Okamžik byl pryč a Viki zaraženě polkla. 
„Děkuji," dostal ze sebe Matyáš. 
„Nemáš zač. To přece přátelé dělávají, ne?"