Adventní kalendář

6. prosince

Když Viktorie otevřela své oči a spatřila páté okénko zavřené, sevřelo se jí srdce. Vyskočila z postele a vyhlédla ven. Ještě byla tma, ale v záři pouličního světla se leskla namrzlá tráva a přední skla aut stojících na chodníku pokryté jinovatkou. Položila čelo na chladné sklo a dívala se ven. Byla příšerně unavená. Včera celý večer chodila v kostýmu anděla po panelácích spolu s Matyášem a s Tamarou. Tamara s nimi byla na Mikuláše domluvená mnohem dříve, než se přestala s Viki bavit a protože většinu rodin znala ona, nemohli ji z toho nijak vyštípat. Taky nemohli najít nikoho jiného, kdo by se byl ochotný načernit uhlím, navléct na sebe obráceně kožich po babičce a dělat bububu.

Když ve čtyři odpoledne zazvonil na Viktorii Matyáš a měl na bradě nalepenou vatu, na těle prostěradlo překryté koupeným mikulášským pláštěm. V levé ruce držel babiččinu kuchařku a v pravé nesl starou násadu od mopu, obojí obalené staniolem.
„Hahahahaha..." smála se Viki tam moc, že ji chytaly křeče.
„No, moc se nesměj, bílej ksichte," urazil se ctihodný Mikuláš, pohladil si vatový vous a ukázal na ni prstem. Viktorie se zamračila. Na hlavě měla naraženou paruku a tváře si namalovala světlými třpytivými stíny, tmavé obočí si zamaskovala světlým pudrem. Nechtěla, aby ji nějaké dítě poznalo.

„No my budeme vypadat," poznamenala vesele Tamara, která k nich právě mířila, obličej černý od živočišného uhlí, na hlavě střapatou paruku od Vietnamců a v ruce starý pytel od brambor. Matyáš i Viki její příchod nepřijali úplně nadšeně. Za těch pět měsíců, kdy chodila s fotbalistou Jakubem, který si nenechával říkat jinak než "John", se z ní stala arogantní kráva, která naprosto zapomněla na jejich existenci.
„No tak, co se stalo?" zeptala se dívka nechápavě a mile se na ně usmála.
„Vž..." chtěla se rozjet Viktorie, ale Matyáš ji zatáhl za pravou ruku trčící z dlouhých modrých šatů a zarazil tak pravé peklo, které se mělo rozpoutat.

„Klid. Musíme jít, na nějaké dívčí kecy není čas. Kvokat spolu můžete později." Sice si vysloužil dva vražedné pohledy, ale mezi andělem a čertem pak celou dobu bylo ticho. Byt utíkal za bytem a v kapse koledníku se hromadily drobné mince a papírové stovky, které jim rodiče za jejich herecký výstup dávali. Viki byla ráda, že si aspoň něco vydělá na Vánoce. I tak ji nejvíc ze všeho bavilo pozorovat malé děti s rozzářenýma tvářema, kteří v nich opravdu viděli bytosti z pekes a nebel. Nejvíc ji dostala malá holčička Rozárka, která podle knihy hříchů (tedy papírku, který jim rodiče nechali za oknem) nekrmila svého křečka. Když holčička zjistila, že to Mikuláš ví, celá zbledla a málem se rozbrečela. Když však slíbila nápravu a dostala veliký balíček cukroví, rozzářily se jí oči radostí.

Za vzpomínku také stál malý chlapeček Tobiáš, který, ač měl teprve pět let, byl schopný zazpívat celý refrén "Víno" od Chinaski. Zkomolil sice nějaká slova, ale i tak se Tamara i Viki zalykaly smíchy. Nenápadně, samozřejmě. Mikulášovi se sem tam začal třepat vatový vous, ale malé děti byly z neobyčejné návštěvy tak vyjevené, že vůbec nezaregistrovaly to, že čertovi z kapsy trčí konec I-phonu a z andělových kartonových křídel postupně odpadávají husí peříčka. Matyášovi - tedy, ehm, Mikuláši se podařilo od sebe Viki a Tamaru držet na vzdálenost, ze které na sebe nezačaly prskat. Teprve když asi v devět hodin vyčerpaní dorazili do Matyášova bytu, aby se převlékli, začalo přituhovat.

„Mohla bys mi to prosím odepnout? Nechce mi to dolů," zeptala se Tamara, když se marně tři minuty chtěla dostat dolů příšernou čertovskou paruku.
„Proč si nezavoláš toho svýho fotbalistu? Určitě ti pomůže sundat i to ostatní." Viki čekala, že se na ni Tamara oboří. Že na ni začne ječet urážky, že ji začne ponižovat a arogantně se povyšovat tak, jak to dělala poslední dobou. Místo toho se dívce zalily oči slzami.
„Holky, přece..." ozval se Matyáš z kuchyně, kam ho dívky vyhnaly.
„Ticho!" zarazila ho Viktorie.
„Mě už nebaví tvářit se jako že se nic nestalo. Už tě prostě nebudu přehlížet!" rozohnila se Viki, modré šaty vepředu rozepnuté. Tamara se už taky vysvlékla z kabátu a překvapeně ke své bývalé kamarádce vzhlédla, triko tak tak sundané přes širokou paruku. Vikrotie už dlouho v srdci cítila pnutí, už hodně dlouho si to chtěla se svojí bývalou kamarádkou vyříkat.
Konečně na to přišel čas.

„Jednou jsem ti zachránila prst, vzpomínáš? Bylo to, když ti na něj nějaký chlapeček upustil kámen a ty ses tak bála jít za mámou, protože jsi měla zakázáno chodit si s námi hrát, že jsi jen seděla na stráni a brečela. Ale já tě dovedla domů a táta ti zavolal sanitku. Doktor tvé mámě pak řekl, že nebýt mě, možná by ti prst museli amputovat. Bavili jsme se už od čtvrté třídy a nikdy jsme nebyly od sebe daleko! Kolikrát jsme tě s Matyášem podrželi, když jsi to potřebovala, třeba když ti umřela babička, nebo když tvého pejska zajelo auto. A co ty? Nechala ses sbalit tím největším kreténem - což není kámen úrazu, je tvoje věc, s kým se taháš - ale pak jsi na nás úplně zapomněla. A nebyla jsi tu pro nás, když jsme to potřebovali," dořekla Viki a až se rozhostilo ticho, došlo jí, že se třese po celém těle.

„Mrzí mě to," řekla Tamara neočekávaně.
„Ale slova to nemůžou napravit. Promiň mi to, promiň. Ani nevíš, jak hrozně jsem se posledních pár týdnů cítila. Nejen proto, že jsem se s tím debilem rozešla, ale hlavně proto, že jsem si uvědomila, jak jsem na vás oba kašlala. Ale to mi došlo, až když jsem vás potřebovala a zjistila, že jsem vás ztratila. Chápu, že se teď se mnou nebavíš, protože jsem se chovala fakt odporně. Ale bylo to jen proto, že jsem byla frustrovaná ze vztahu s Michalem. Kdysi ses mě ptala, čeho lituji nejvíc, vzpomínáš?" Dívce se začaly lesknout oči.
„Tehdy jsem odpověděla: „Toho, že jsem hodila žábu do kanálu." Ale teď řeknu něco jiného. Nejvíc totiž lituji toho, že jsem vás dva hodila za hlavu a chápu, že mi to už nikdy neodpustíte."

Tamara brečela a Viki se také rozbrečela, anděl a čert, Tamaře se po bradě valily stužky rozteklého uhlí.
„Mrzí, mrzí, mrzí mě to..." mumlala čertice nesrozumitelně, protože ji andělice pevně objala.
„Odpouštím ti, ty tele jedno. Ale slib mi, že už se na nás nikdy nevykašleš! Ani kvůli nějakému modelovi, ani kvůli ničemu jinému. Vůbec netušíš, jak strašné to pro mě bylo, být bez tvých praštěných nápadů! Zase jsme tu pro tebe, Mari, ale slib mi, že už se tohle nestane. Slib mi to, prosím."
„Slibuji, slibuji," brečela Tamara ale už se docela usmívala. Dojemnou scénku narušil Matyáš, který potichu došel do pokoje. Už na sobě měl jen tepláky a na bradě vatové vousy.
„Zvracím srdíčka, dámy," pronesl ironicky nad jejich objímáním a brečením, které on, naprosto vyspělý, rozumný a citově vyspělý muž, nedokázal pochopit.

„Můžu se přidat k hromadnému objetí?" Dívky se od sebe odtáhly a pohlédly na něj.
„Vypadni, ty kreténe!" štěkli na něho, protože obě dvě byly jen v podprsence a legínách.
„Pěkně se ke mně chováte," stěžoval si, když ho Viki tlačila ven ze dveří.
„Už jednou jsme se spolu koupali nazí, Viki! Nemusíš se přede mnou stydět!" mumlal a snažil se chytit pantů od dveří. Andělka mu však neúprosně zabouchla dveře před nosem.
„Ale notak, holky! Je to můj pokoj!" žadonil. Ale měl smůlu.
„Viki, ty sis ty šaty půjčovala z půjčovny kostýmů?" zeptala se jí čertice, když se andělice otočila.
„Ano, proč se ptáš?"
„Myslíš, že jde uhlí vyprat?" zeptala se a ukázala na záda modrých šatů se zapínáním zepředu, které byly černé od čertových slz.
„No to potěš..."

Viki si sedla k horkému topení a rozsvítila mobil. Byly čtyři ráno. Zamžourala do jasného světla a v galerii obrázků otevřela složku "Mikuláš 2016". Dívala se na včerejší fotky a u srdce cítila teplo. Konečně zase získala zpět svoji kamarádku a ještě k tomu získala nějaké finance na dárky. Konečně se zase všechno zdálo být víceméně v pořádku.
Ale co asi bylo v okénku číslo pět? ptala se sama sebe. Posvítila na adventní kalendář, ale když se pokusila okénko otevřít, nešlo to.
Je to snad slepené? ptala se sama sebe. Zamračila se a rvala okénko vší silou, ale neotevřelo se. Tak se pokusila otevřít aspoň číslo šest. Ani to se jí nepodařilo.
Je to snad rozbité? Cítila se znepokojeně. Už si docela začínala na podivné dárky zvykat. Většinou jí zachránili den.

Co když už kalendář nefunguje, protože jsem ho jednou zapomněla otevřít? ptala se v obavách. Pak se ale v duchu okřikla.
Dělám, jako by byl opravdu kouzelný. Ale to je hloupost. Jen další vtípek někoho z mé rodiny. Možná tam jen nestihli nic schovat. Půjdu spát a ráno uvidím. A tak se zabalila do peřiny a usnula.
Když se opět vzbudila, bylo už světlo.
Abych stihla školu, pomyslela si a zvedla bolavé tělo z postele. Zrak jí padl na kalendář. Okénko s větvičkou cesmíny a s číslem šest se náhle otevřelo skoro samo. Byl v něm pár chlupatých ponožek se soby a stromečky.
Jak to tak vypadá, bude dneska opravdu zima, řekla si Viki a s úsměvem si nový dárek navlékla na nohy.