Adventní kalendář

23. prosince

Viktorie se zatočila hlava. Nebylo to snad Matyášovou kolínskou ani jeho uchvacujícím oblekem, jako spíše tím, že měla v bílých šatech hodně stažený pas a strašně špatně se jím dýchalo. Zvedla oslněné oči k ostrým světlům na stropě a pravou rukou si stínila. Taneční sál už byl plný jak tanečníků, tak diváků a všichni nedočkavě čekali, až se sálem rozlehne mohutný hlas ředitele školy.

„Ale no tak, Viki, dýchej," poradil jí Matyáš ale sám zněl, jako by potřeboval on sám pomoc. Před nimi i za nimi se tlačilo několik desítek dalších párů, kteří nebyli o nic méně nervózní. Viki se proklínala za to, že se k něčemu takovému upsala. Náhle se ozval ředitelův hlas a po krátkém proslovu konečně začala hrát hudba. Viktorie nasadila strašně falešný úsměv, pevně stiskla Matyášovo rámě a vykročila. Světlo bylo opravdu ostré a nepříjemné, takže se jí málem podařilo přišlápnout vlečku tanečnice jdoucí před ní, jak byla oslepena. Naštěstí se ale katastrofě vyhnula a získala zpátky svoji rovnováhu. 

„Jde ti to výborně," naklonil se k ní Matyáš a tiše jí zašeptal uklidňující slova. Jeho dech voněl po mentolových bonbónech a se sčesanými vlasy mu to vážně slušelo. Viki se přistihla, jak její myšlenky utíkají někam jinam. Rychle se v duchu napomenula a začala se zase soustředit. Aspoň se o to pokusila. Bohužel ji téměř ihned zase rozptýlila vánoční výzdoba sálu. Na všech stolech plály vysoké svíce ovázané cesmínou, ze stropu visely obrovské sněhové vločky a u pódia stál obrovský vánoční strom.
„Au," zanaříkal Matyáš, když mu Viki přišlápla nohu.

Tanec se blížil ke konci a až na malý problém, ve kterém Matyáš vyrazil na špatnou stranu a Viktorie ho musela táhnout zpátky, se nic závažného nestalo. Když byli všichni tanečníci nastoupeni a klaněli se publiku, zaléváni radostným povykem, oba dva si hluboce oddechli. Viktorie hned utíkala najít svého tátu, aby ho vyzvala na tanec.
„Pojď, tati," řekla a zatáhla ho za ruku.
„Myslíš, že je to dobrý nápad?" zeptal se jí muž nejistě a velmi pozvolna se nechával táhnout na taneční parket.
„Jistě! Musíš přece trénovat na svatbu!" Viki naprosto zářila, když se s otcem houpala v rytmu valčíku. Byla docela překvapená, že tancuje lépe než ona. Nevěděla, že by někam chodil tancovat.

Potom tancovala s Matyášem, který celý večer zářil jak měsíček na hnoji a několikrát za večer jí řekl, jak strašně moc jí to sluší. Napřed se Viki domnívala, že je to tím punčem, který vypil, ale později jí to už začalo být podezřelé. Když spolu byli u stolu s občerstvením, povedlo se Matyášovi rozříznout si dlaň o ostrý kovový drátek, který se uvolnil z ozdobné hvězdičky. Viktorie se jen usmála, vytáhla odněkud z malého psaníčka náplast a ránu mu ošetřila. Jen těžko by svému příteli vysvětlovala, že ji ráno našla v kalendáři a ihned si byla jistá, že ji dneska využije. 

„Můžu tě doprovodit?" zeptal se jí Matyáš hodně pozdě večer, když už se sál docela vylidnil a její otec odešel domů napřed. 
„Proč ne?" zeptala se Viktorie. Byla docela nervózní. Ať už se mezi nimi dělo cokoliv, byla si jistá, že to dneska pochopí. Odešli ze zadýchaného hlučného sálu a náhle byl klid a ticho. Z oranžového nebe se na zem snášely měkké sněhové vločky a dopadaly na poměrně nahřátý chodník, kde se částečně rozpouštěly.
„Děkuji ti za to, že jsi se mnou tancovala," řekl jemně Matyáš, ale stále upíral zrak bokem. Zahnuli na další ulici a vyhnuli se převrácené popelnici.

„To já děkuji. Hlavně za to, že jsi mě úplně nepodupal," snažila se situaci nadlehčit ale divné napětí nezmizelo. Už to nedokázala snést. Už nechtěla chodit kolem horké kaše a jen čekat, kdy už to přijde. Natáhla do sebe chladný noční vzduch, napnula ramena a šla rovnou k věci.
„Matyáši, snad celý prosinec se mi něco snažíš říct. Pokaždé sice odvedeš řeč jinam, ale já už to vážně nezvládám. Potřebuji vědět pravdu. Co se to s tebou děje?" Nastalo ještě větší a tíživější ticho, než předtím. Pak se Matyáš zastavil a obrátil se k ní. 
„Tak dobře. Viki, chtěl jsem ti to říct už hodně dlouho, ale neměl jsem na to sílu. Ale potřebuji, abys to věděla. Moc mi na tobě záleží a za tu dobu, co se bavíme, jsem tě docela dobře poznal. Neznám člověka, který by byl více energický, veselý, kreativní a vtipný. Chtěl bych tě mít pořád nablízku a..."

„Vždyť jsme si pořád nablízku," snažila se to nějak zamluvit Viki ale cítila, že už není cesty zpět. Zadržela dech a čekala, kdy to řekne.
„Takhle to nemyslím. Viki, líbíš se mi... Nechtěla bys... se mnou..." kluk se zarazil a chvíli mlčel. Pak náhlá změna v jeho obličeji napověděla, že v něm došlo k určitému prolomení. Matyáš se nahnul a políbil Viki na rty. Trvalo to necelou půl minutu, ale pro ně oba to bylo jako věčnost. Viktorie byla zděšením připoutaná na místě a místo žaludku měla uzlík. I přesto na tomhle nevyžádaném a nečekaném polibku bylo něco příjemného. Když se od ní odlepil, pomalu otevřela oči, jako by se probrala ze snu. Viděla svého kamaráda s rudými tvářemi a připadalo jí, že stále sní.

„Matte, jak..." Měla na jazyku sto tisíc otázek, ale ani jedna nebyla schopná dostat se ven přes její zauzlovaný jazyk. Jen pokrčila rameny a odvrátila tvář. Na autobusovou zastávku, poblíž které stáli, dojel autobus. Viktorie se bezmyšlenkovitě rozběhla.
„Počkej!" volal za ní Matyáš, ale už bylo příliš pozdě.
Viki naskočila do autobusu a téměř ihned se za ní dveře zavřely. Svezla se na jedno ze špinavých sedadel, nevšímaje si pochybného dredáka, který ji sledoval s chlípným úsměvem a zavřela oči. Měla pocit, jako by jí hlavou projelo metro.
Kouzelný kalendář. Taťka a Patricie. Tamara a můj bratr. A teď Matyáš, který mě miluje. On mě doopravdy miluje. Matyáš. Můj kamarád ze školky. Je to vůbec možné? Jak mám žít normální život, když se kolem mě dějí takové strašné věci? Z toho by se zbláznil každý!