Adventní kalendář

12. prosince

„My píšeme?" rozlehl se po třídě zděšený výkřik Viktorie, když si sedla do lavice a uvědomila si, že všichni kolem ní koukají do otevřených sešitů. Nešťastný pohled Tamary, která si včera u kadeřnice nechala ostříhat ofinu, jí potvrdil, že je to tak. Znechuceně si otevřela poházené zápisky a podívala se na tančící písmenka a číslíčka. Zrovna, když si četla první řádek o mozku, zazvonilo a do dveří ihned vstoupila profesorka Karasová. Měla světlé vlasy, byla už trochu starší a její pohled by strašně přísný.
„Sedněte si," oznámila a studenti si sedli.
„Mobily otočte displejem dolů a položte je na okraj své lavice. Všechny papíry, sešity a učebnice budou schované v zapnutých batozích. Jestli někoho nachytám, že podvádí, dostává ihned pětku a další hodinu je ústně zkoušen na všechno učivo, které bylo v testu."

Takhle začínal každý test s paní profesorkou Karasovou. Byla postrach celé školy. Viki se úplně zpotila. Nervózně si odhodila vlasy a udělala všechno, co profesorka nakázala. Vzala si do ruky jen krásnou květovanou propisku, kterou ráno našla v kalendáři. Když okénko s číslem dvanáct otevřela, byla strašně ráda, že svým násilným vniknutím do jedenáctého okýnka nezničila celý kalendář. Kdo ví, jak jeho síla působila. 
Když k Viki dorazil test, nevěděla ani, co podivné obrázky, které měla popisovat, znamenají. Nešťastně se podepsala do rohu papíru a začala vzpomínat na věci, které si pamatovala z hodin. 

Náhle ji zaujala její propiska. Když se dotkla plastového krytu, zjistila, že je mírně povolený. Z pod něj trčel dlouhý list papíru, který se dal povytáhnout. Viki zaraženě koukala. Byl to tahák do biologie. 
To není možné, pomyslela si, ale rychle nalistovala příslušnou část taháku a začala opisovat. Než byl test u konce, přímo z ní tekly stružky potu, jak byla z toho všeho nervózní. Asi v polovině času přistihla Karasová jednoho žáka, jak kouká na tahák napsaný na ruce a ztropila doslova peklo. Nikdo tomu nebožákovi opravdu jeho místo nezáviděl. Viki nesnášela podvádění, třásly se jí z toho ruce a bolel ji z toho žaludek. Tohle ale byla krajní nouze.
Už nikdy nebudu podvádět. Budu se učit, slibovala si v duchu, když test  vybral její spolužák. 

Odpoledne seděli s Matyášem a s Tamarou v čajovně a popíjeli čaj. Bavili se přitom o založení jejich kapely. Problém spočíval v tom, že Viki uměla hrát jen trochu na kytaru, Matyáš na bubny a Tamara uměla hrát na klavír. Potřebovali další lidi a to hlavně zpěváka.
„Až budeme slavní, kdo bude rozdávat podpisy?"
„My všichni, Matyáši," ozvala se Tamara s klidem a namočila si kousek arabského chleba do cizrnové pomazánky. Čajovnou se nesl omamný opar z vodní dýmky, který voněl po mátě peprné. Všude kolem nich byla líná nuda. Váleli se na polštářích a užívali si konečně klidu.
„Takhle rychle to nepůjde, Mate," upomenula ho Viki. 
„Napřed musíme sehnat prostory, kde budeme nacvičovat. Pak taky nástroje, písničky a všechno..." 

„Pf, to je to nejmenší. Co teprve naše image?! Ta je přece nejdůležitější!" řekl rádoby vážně Matyáš a nasadil si sluneční brýle. 
„Panebože, kde jsi je vzal, Matyáši?" vyprskla čaj smíchy Tamara. 
„Já nejsem Matyáš, baby," řekl svůdným tónem a mrkl na dívky zpoza brýlí, načež rychle zvedl jedno obočí.
„Já jsem Matthew, ale můžeš mi říkat Matte," prohlásil samolibě a natáhl se na polštáře. Viki po něm hodila svými rukavicemi.
„Prosím tě, nech toho, nebo se z tebe pozvracím. Jak vám vlastně jdou taneční? Cítíte se na ples připraveni?"
„Ani v nejmenším," řekla Tamara se zamračením obočí. I Matyáš zavrtěl hlavou.
„Je to strašný. Moje taneční partnerka je úplný dřevo."

„Sára že je dřevo? Co to plácáš? Vždyť kdysi tancovala soutěžně! To ty jí pořád šlapeš na špičky bot a vrážíš do ní," ohradila svoji kamarádku Tamara.
„Kecá," zašeptal ústy schovanými dlaní Mat a ukázal jakoby nenápadně na Tamaru. Viki si jen povzdechla a upřela pohled do drobných částiček čaje tančících uvnitř zvířené vody keramického šálku.
„Copak?" zeptal se už naprosto vážně Matyáš.
„Nic... Jen jsem smutná."
„Proč?" tázala se Tamara.
„Třeba kvůli tomu plesu. Už budu dávno u babičky, až si vy budete šlapat na boty."
„Mohla bys tam jet až na dvacátého čtvrtého," nabídl Matyáš.

„To ne. Stejně už jsou všichni kluci zabraní. A navíc-mám dost trápení s tátou."
„Co zase vyvedl?" zeptala se Tamara a odfoukla si trochu světlou ofinu, která jí lezla do očí. 
„Bude se ženit. Na Štěpána."
„To jako vážně?" 
„To je sup..." chtěla říct Tara, ale Matyáš do ní včas dloubl, aby zmlkla.
„Ehrm, teda, to je strašné," opravila se světlovláska.
„Všechno bude v pohodě, uvidíš. Víš co? Něco mě napadlo," řekl Matyáš. Když později zaplatili a vylezli z čajovny, došli na náměstí, kde stála u vánočního stromu taková dřevěná stříška, ze které visel zvoneček.
„Zazvoň a něco si přej. Splní se ti to," nabídl jí. Viki zavrtěla hlavou a sklopila šedé oči na zem.

„Ale notak, to je dětinské. Já..."
„Ty potřebuješ uvěřit na zázraky. No tak, Viki. Možná je čas, aby ses na okamžik vrátila do svého dětského já, zavřela oči a..."
„No tak dobře, dobře," přerušila Tamaru Viktorie a stoupla si pod stříšku.
„Přeji si..."
„Ne, nesmíš to říkat nahlas!" napomenul ji Matyáš.
„No jo, no jo." Viktorie zavřela své oči. Přemýšlela nad tím, co si má přát. Kouzelný zvoneček byl samozřejmě hloupost, nemohl přinést nikomu štěstí. Ale ten kalendář... Na tom něco zvláštního opravdu bylo. A když může zvláštní moc mít kalendář, proč ne i zvoneček?
Přeji si, aby... A tak Viki poprvé po dlouhé době vyslovila svoje vánoční přání. A zazvonila.