Adventní kalendář

9. prosince

Když se Viki přibližovala večer ke svému domu, žárovky v okně překrásně blikaly a přímo ji zvaly dovnitř. Strašně se těšila, až se ponoří do příjemného teplého vzduchu vonícího po připálené večeři od otce, až si zuje studené boty, skočí do vany, nají se a půjde spát. Samozřejmě až po tom, co se naučí do těch nekonečno předmětů.

„Čauec!" zahlásila Viki a vešla do domovních dveří. Do nosu ji však místo dobře známé vůně popela praštila bazalka. Zvedl se jí žaludek. U botníku zase stály cizí boty. Potichu došla se zděšeným výrazem do kuchyně a uslyšela cinkání příborů.
„Ahoj, Viki! Nečekal jsem, že dojdeš brzo. Neměla jsi být s Matyášem a vybírat si dárek? Vím, že ti to vždycky trvá dlouho, než si něco vybereš. Stalo se něco? Jsi nějaká bledá?"

Následující událost by mohla vypadat trochu jako scéna z nějakého hororového filmu, kdyby se správně podsvítila a zpomalila. Viki spadl batoh, který držela v ruce na zem a brada jí poklesla. Následně zvedla pravou ruku s nataženým prstem a ukázala na osobu sedící v čele stolu. Byla to na pohled poměrně sympaticky vypadající atraktivní žena s dlouhými kudrnatými vlasy a zářivým úsměvem. Důvodem šoku ale nebyl samotný fakt, že s jejím otcem a sestrou večeří Patricie, ale to, že na svém pravém ukazováčku měla zásnubní prstýnek.
„Zdravím, Viktorie! Nechceš si dát jídlo? Uvařila jsem vám hovězí maso s česnekovou omáčkou a rajskou polévku. Filip... Tedy, tvůj taťka mi říkal, že máš česnekovou omáčku ráda. Řekla jsem si, že bychom si taky mohly popovídat a víc se seznámit," řekla Patricie potom, co vstala od stolu a nabídla jí židli.

Viktorie skousla svůj ret a podívala se na Sofii, která zářila jako sluníčko. Na stole před ní seděla nová Barbie, kterou určitě předtím neměla.
Takže nás plánuješ uplácet dárky, ty mrcho, pomyslela si Viktorie zapškle, ale nedala nic na sobě znát. Potřebovala vědět, jak daleko to mezi ní a jejím taťkou je. Potřebovala vědět, jak dlouho se vlastně znají a proč na ni sestra i bratr reagovali tak dobře. Potřebovala to vědět, aby jim mohla jejich vztah překazit.
„Děkuji. Mrzí mě, že jsem tě - doufám, že ti nevadí tykání - nepotkala dříve. Jak to vypadá, tatínek - tedy, Filip - tě zná očividně už dlouho. Je to tak, tati?" zeptala se s falešným úsměvem otce.

„Vlastně se známe už dva roky," řekl taťka trochu nejistě, protože váhal, zda-li jeho dcerka náhlou náklonnost předstírá, nebo zda-li opravdu změnila na jeho novou přítelkyni a snoubenku názor.
„Aha, aha," řekla Viktorie s předstíraným zájmem a ponořila lžíci do husté rajské polévky, kterou jí nalila Patricie.
„A kdy jste se zasnoubili?" zeptala se a polkla první sousto. Patricie sice byla nepříjemná jako náledí na vozovce, ale jedno se jí upřít nedalo. Vařila výborně. Viki pomalu jedla polévku a snažila si ji znechutit, jenže to vážně nešlo. 

„Zasnoubili jsme se asi před dvěma dny. Viki, opravdu jsem ti o našem vztahu chtěl říct, ale vím, že zrovna teď by to pro tebe bylo opravdu těžké. A navíc vím, jak to dopadlo minule," ozval se táta. Viktorie se naježila, když její otec zmínil minule. To si táta něco začal se svojí kolegyní a skončilo to fiaskem. Abychom uvedli věci na pravou míru, Viki v tom trochu měla prsty, ale to samozřejmě zamítala. Jejich vztah skončil proto, že si nerozuměli, a ne proto, že jim nejmenovaná dcera strkala klacky pod nohy, kdy se dalo. Patricie byla jen menší překážka v jejich jinak fungujícím spokojeném životě.
Beáta vydržela dva měsíce, Patricie vydrží měsíc, slibovala si Viktorie. Trochu jí to kazil fakt, že před ní dlouho otec vztah tajil a to, že se již zasnoubili. 

Také ji zarazilo, když její otec dojedl a spokojeně odložil příboryPatricie mu prázdný talíř vzala a přitom ho letmo políbila do vlasů. 
Nechutné. 
Viktorie si náhle nebyla svým plánem tak jistá. Vrásky jejího táty náhle vymizely a tvář měl veselou a jasnou. Skoro, jako by byl očarovaný.
On je očarovaný. Je očarovaný tou potvorou. 
„Tady máš tu omáčku. Dobrou chuť!" usmála se Patricie. Viki se na ni krátce ušklíbla. Cizí lidé si o tomto úsměvu mysleli, že je milý, ale zasvěcenci věděli, že si je Viktorie schovává jen pro nejnenáviděnější osoby.

I omáčka byla strašně dobrá. Když jí česneková omáčka klouzala do krku, nedokázala se soustředit na svůj hněv a opovržení. Jak se říká, láska opravdu někdy prochází žaludkem. A sem tam zalepí aspoň na okamžik i nenávist toho nejvíc zatrpklého člověka.
„A kdy se budete brát?" zeptala se Viki s pohledem upřeným do talíře. Napjaté ticho jim rušila Sofie, která už také dojedla a teď se svojí novou mořskou pannou předstírala, že obě plují po vlnách, což doplňovala docela přesvědčivými zvukovými efekty. 

„No," řekl nejistě otec a hledal podporu u své nové snoubenky.
„Vlastně už dvacátého pátého." Viktorie se náhle začala dusit kouskem bramborové kaše. 

„Jako ledna?" vysoukala ze sebe, tvář rudou.
„Ne, prosince," řekl táta. Pak nastalo příšerné ticho, dokonce i Sofie se zarazila. Pak začala pištět nadšením.
„Já budu družička, družička, družička!" radovala se a tancovala po kuchyni.
„Prásk!" hodila Viki příbor na talíř a prudce odsunula židli.
„Viktorie, posaď se! Nemůžeš se naštvat jako malé dítě!" Viktorie byla sama ze sebe překvapená. Nebublal v ní hněv jako obvykle, jen se jí třásly ruce a v očích se jí začaly sbírat slzy.
„Já že se chovám jako malé dítě?" zeptala se úplně potichu, takže zněla ještě více děsivě. Sofie i Patricie na ní visely pohledem.

„Tak mě prosím poslouchej, tati. Jestli si myslíš, že se teď k nám nastěhuje a stane se z nás velká šťastná rodina jako z nějakého amerického filmu, tak se pleteš. Klidně si ji vezmi. Ale já u toho nebudu.
„Viktorie, já se nesnažím Magdalénu nahradit," pokusila se situaci zachránit Patricie a popošla k ní. V dívčiných očích vyšlehly šedé plameny.
„Nikdy. Neříkej. Její jméno. Do naší rodiny nepatříš a nikdy nebudeš. Já to nedovolím," zašeptala. 
„Tak dost!" vložil se do toho otec, ale Viktorie už odešla na chodbu.
„Chováš se strašně sobecky, Viktorie! Neřekl jsem ti to dřív z toho důvodu, že jsem věděl, že se zachováš stejně! Já jsem ještě nedomluvil! Pojď sem dolů! No dobře! Tak se třeba zabouchni v tom pokoji a dej si sluchátka na uši, ale takhle se dospělí lidé nechovají, Viktorie! Jsi vůči Patricii nefér. Nedala jsi jí ani šanci!" slyšela stále otcův hlas za zavřenými dveřmi, když si do učí zabodla sluchátka a pustila si hudbu.

V pokoji byla tma a ticho. Viktorie se cítila příšerně. Jedna její část věděla, že se chová jako sobecký spratek, který se stará jen o vlastní štěstí, ale na druhou stranu své chování nedokázala brzdit.Jedna její část Patricii nenáviděla z hloubi srdce a ta druhá pochybovala o její démoničnosti. Jedna část strašně nenáviděla představu toho, že se někdo vetře na místo její matky a ta druhá toužila po teplých poživatelných obědech, vyžehleném prádle a voňavém uklizeném bytu, toužila po mateřských radách a pohlazení po vlasech. 
Ne, nikdy už nebudu mít maminku, řekla si v duchu Viki a snažila se najít nějakou veselou písničku, aby zaplašila smutné pocity, ale žádná písnička nebyla dostatečně pozitivní na to, aby změnila její náladu. Slané slzy tekly po tvářích čím dál rychleji a rozmazávaly jí vidění.
Nikdy už nebudu mít mámu, ta je pryč a nic ji nevrátí. 

O půl hodiny později si setřela slzy a dolezla do koupelny. Dole už bylo ticho, bylo slyšet jen šumění televize tlumené hlasy. Před spaním jí pak došlo, že si ráno neotevřela kalendář. Když strčila ruku do poměrně velkého okénka, které zřejmě bylo vyrobeno z nějaké krychlové krabice od bonbonů, překvapeně zjistila, že je v ní nepopsané cd. Zvědavě jej strčila do notebooku a když naběhl obsah, byla opravdu překvapená. Samé vánoční filmy.
Grinch, Vánoční koleda, Cesta za vánoční hvězdou, Joulutarina, Velká vánoční jízda... no teda. Ještě před týdnem nesnášela Vánoce. Teď ale s chutí sledovala zidealizované zářící představy Vánoc a jedla u toho chipsy. Tak dlouho ty filmy neviděla a některé vůbec neznala. Chtěla si pustit jen jeden film, ale nakonec se podívala na všechny. Když pak někdy ráno usnula, měla na tváři úsměv. Slyšela totiž cinkat zvonečky.