Královna z lesa ✔

II.

Přiběhla jsem uřícená do našeho domu a zamkla za sebou dveře. Nikdy jsem nic podobného nezažila. Úplně mi brnilo tělo na místech, kde se mě dotýkal a stále jsem před sebou viděla ty jeho hluboké modré oči, ve kterých bych byla schopná se utopit.

"Co tady dovádíš?" Zeptala se mě matka, když viděla, jak se schoulená do klubíčka opírám o dveře. Nic jsem neřekla, a šla jsem nahorů do svého pokoje. Na což matka nechápavě kývala hlavou.

Svlékla jsem si špinavé šaty a hodila je do rohu, do koše se špinavým prádlem. Už skoro přetýkal a já si uvědomovala, že dnes už budu muset konečně vyprat. Povzdechla jsem si a přesunula jsem se ke skříni, ze které jsem vytáhla úplně obyčejné hnědé šaty a vzala si je na sebe.

Chtě, nechtě, jsem popadla košík se špinavým prádlem a seběhla schody. Matka zrovna stála u plotny, zřejmě nám dělala něco k večeři.

"Kampak zase jdeš?" Zeptala se mě, když si mě všimla. Neodtrhla však radši zrak od plotny, protože to by to mohla připálit a samozřejmě by se stala ta největší pohroma, která kdy tento dům postihla.

"Musím si vyprat špinavé prádlo." Řekla jsem a než stihla matka něco říct, už jsem si vykračovala po cestě do lesa.

Došla jsem k potůčku, kde jsem vždy prala prádlo a sedla si na kolena, načež košík postavila vedle sebe.

Najednou jsem sebou však trhla. Slyšela jsem kolem sebe šustění listů a kroky. Popadla jsem rychle klacek, co ležel vedle mě a rozhlížela se kolem sebe. Pak jsem si, ale ulevila a zasmála se. Ten nově příchozí, kterého jsem se tam bála byla má srnka Dara. Zřejmě se schovávala v křoví, aby ji nechytili.

"Daro." Řekla jsem a mazlila se s ní. Našla jsem ji, když byla ještě malé srnče. Zrovna jsem trhala květiny a ona ke mě přiběhla. Už během prvních pár vteřin se mi zalíbila.

V tom mě však vyrušil další zvuk. Kousek ode mě stál ten stejný muž, kterému jsem dnes utekla. Tentokrát už jsem ale utéct nestihla.

"Prosím, neutíkej. Vážně ti nic nechci udělat." Pomalu se ke mě blížil a kleknul si na kolena. Já na něj koukala jako přikovaná a on očividně taky nevěděl, co říct. Hladil Daru po hřbeti, a ta se k němu ochotně lísala.

"Co po mě vlastně chceš?" Zeptala jsem se, vůbec jsem se s tím nepárala.

On se usmál a vyndal z kapsy fialku. Trochu se ke mě přisunul a strčil mi ji za ucho. Připadala jsem mu tak krásná, a když mě viděl, jak si líbezně zpívám, musel zjistit, kdo jsem.

"Nechci po tobě nic, co nechceš ty." Pravil a čekal na mou reakci. Byla jsem tolik jiná, narozdíl od dívek, které znal on.

Nebyla jsem zvyklá, aby se mnou takhle někdo jednal. Jediní muži, s kterými jsem se stýkala byl strýc, nebo chlapci na tancovačkách. Strýc ke mě choval takovou otcovskou lásku a  chlapci mě vždy popadli a vzali do kola.

"Jestli je to tak, tak můžeš jít. Jediný důvod, proč tady teď jsem je, že musím vyprat." Řekla jsem a myslela jsem si, jak to vzdá a smutně odjde. On se však usmál a zeptal se mě, jestli mi s tím praním může pomoct.

"Vždyť jsi muž. Silně pochybuji, žes někdy pral." Smála jsem se, ale on to očividně myslel vážně. Popadl jednu z mích košilek a začal ji máchat ve vodě.

"Jestli mi chcete pomáhat, tak to alespoň dělejte pořádně." Řekla jsem mu a snažila se mu ukázat, jak se to dělá.

"Musíš to nejdřív namočit. Pak si vezmeš mýdlo a potřeš ho po celém kusu látky. Pak už stačí jen namočit a vyždímat." Povídala a on ji s nadšením poslouchal.

"Jak se jmenuješ?" Zeptal se a prolomil tak několika minutové mlčení.

Chvíli jsem váhala a soustředila se na praní. Pak jsem se však dohodlala.

"Karin." Řekla jsem sladce a usmála se na něj.

"Karin, Karin, Karin." Převaloval sladce mé jméno ve svých ústech a přitom na mě hypnotizovaně hleděl.

"A ty?" Zeptala jsem se ho najednou a on vypadala zaskočeně.

"Co já?" Ptal se a vypadalo, že pomalu nevěděl, kde hlavu nechal.

"Tvé jméno." Smála jsem se a on to konečně pochopil.

"Ach, tak." Řekl a popadl se za hlavu. "Jmenuji se Erik."

Já jsem popadla koš s prádlem, které jsme už stihli vyprat a sešla jsem na cestu.

"Tak nashledanou, Eriku." Špitla jsem a opět jsem mu zmizela.