Královna z lesa ✔

XIX.

Když jsem se vracela ze zahrady, musela jsem ještě něco zařídit. Ani jsem se neobtěžovala se zaklepáním a vešla jsem do svého bývalého pokoje, kde teď bydlela už jen Gréta. Seděla tam na posteli a vrhla na mě naštvaný výraz.

"Moc velká ta láska k Axelovi zřejmě nebyla. Okamžitě vztah a ním ukončíš. Jestli to neuděláš ty, udělá to on." Snažila jsem se jí klidně vysvětlit, ale i tak na mě bylo trochu znát, že jsem naštvaná.

"Lžeš, Filip mě miluje, nikdy by se mě nevzdal. Určitě se rozvede. Jenom mi závidíš, protože tebe si král nikdy nevezme." Řekla, a mě ujeli nervy. Dala jsem jí pořádnou facku.

"Možná budou mé děti levobočci, ale takhle se mnou mluvit nebudeš. Pro tvé dobro, se už s panem komořím nestýkej." Tak zněla má poslední slova, a odešla jsem.

Najednou jsem ucítila obrovskou bolest. Říkala jsem si, že je to jen další kopnutí, tak jsem šla dál. Jenže po pár vteřinách to začalo zas.

Sklouzla jsem po zdi na zem a řvala bolestí. Uvědomila jsem si, že přišel můj čas. Dítě chtělo ven. Uviděl mě rej dvorních dam a zavolali pomoc.

Jeden muž mě vzal do náruče a odnesli mě do Erikovi ložnice. V tuhle chvíli jsem ho chtěla mít při sobě, ale tušila jsem, že to nestihne. Byl někde na politické sešlosti.

Křičela jsem, byla to strašná bolest, ale byla jsem tak v transu, že jsem to na konci už nevnímala. Najednou bolest ustanula a pokojem se rozlítl dětský pláč. Porodní bába mi podala mé děťátko.

"Je to děvče, madam." Oznámila mi bába a smála se přitom na to roztomilé stvoření.

Byla opravdu krásná. Už měla slušný základ vlásku, kukadla byla jako dvě velké tůňky. Nosánek po Erikovi a pusinka po mě.

"Ty jsi tak krásná. Tatínek ti chtěl dát jméno Kateřina, po své mamince, ale pro tebe se vůbec nehodí. Budeš se jmenovat Sigrid." Hned, co jsem vyslovila její jméno, tak se jakoby trochu pousmála.

Má matka za mnou přiběhla asi hodinu poté. Byla učesaná a na sobě měla své nejlepší šaty, zřejmě mi nechtěla dělat na dvoře ostudu.

"Tak kde je má vnučka?" Řekla hned jakmile vstoupila do ložnice.

Jedna služebná vzala Sigrid z kolébky a podala ji mé matce. Ta ji jemně uchopila a opatrně se a ní posadila na kraj postele.

"Panebože, už je to tak dávno, co jsem takhle chovala já tebe. Ty jsi jenom plakala, nikdo tě nemohl utěšit, ale ona vypadá klidně."

"Není to ona, mami. Jmenuje se Sigrid." Řekla jsem, protože měla jméno, a mělo by se jí tak říkat.

"Sigrid? Pojmenovala si svou dceru po hrdince, ze svého oblíbeného románu?" Smála se mi matka.

"No, a co? Připomíná mi ji." Bránila jsem se.

V tom vtrhl do ložnice Erik. Byl úplně uřícený a v očích se mu jiskřilo nadšení. Na rozdíl od ostatních však neběžel k dítěti, ale ke mě.

"Tolik jsem se o tebe bál." Vypadlo z něj a pevně mě obejmul.

"Tak kde je má dcera Kateřina?" Zeptal se a rozhlédl se kolem.

"Není to Kateřina. Dala jsem jí jméno Sigrid." Řekla jsem a kývla směrem k matce, která ji držela v náruči.

Erik nebyl vůbec kupodivu naštvaný. Vzal ji z matčiny náruče a choval ji.

"Udělala jsi dobře. Sigrid se k ní hodí mnohem víc. Je to to nejkrásnější mimino, jaké jsem kdy viděl. A má nos po mě!" Vykřikl nadšeně a všichni jsme se smáli dojetím.

"No nic, už Vás tady nechám, ať si tu událost společně užijete. Stará ženská Vám tu bude akorát překážet." Řekla najednou matka a zvedla se k odchodu.

Najednou však sebou trhla a otočila se zpátky na nás. Erik ji totiž chytil za ruku a tím ji zastavil.

"Nechoďte nikam. Jste Karinina matka a babička mé dcery. Jste rodina, patříte k nám." Řekl jí a ona se dojetím rozplakala.