Královna z lesa ✔

VI.

Stála jsem před zrcadlem ve svém pokoji a dívala se na sebe. Měla jsem na sobě ty nové šaty, co mi koupil strýc. Málem jsem se rozplakala štěstím, když jsem se takhle viděla.

Dnes už byl ten den, strýcova svatba. Už jsme měli za chvíli odjíždět a matka pořád ještě nevylezla z pokoje. Neklepala jsem, protože jsem věděla, že by mě dál nepustila, tak jsem tam prostě vlítla a skočila k ní do postele.

"Vstávej, za chvíli pro nás přijede strýc." Lomcovala jsem s ní.

Matka na mě otočila svou uplakanou tvář a podívala se na mě.

"Běž sama, já nikam nejdu." Vypadlo z ní a zase zabořila obličej do polštáře.

V tom se ozvalo silné bušení na dveře. Obě jsme tím směrem pohlédli, a protože z nás dvou jsem tu byla jediná oblečená, šla jsem tam já. Stál tam strýc v honosném obleku a za ním byl nádherný kočár.

"Už jste připravené? Měli bychom vyrážet." Řekl strýc a vypadal docela nervózně.

Už jsem chtěla jít za matkou a dostat ji do těch šatů násilím, ale ohlédla jsem se za sebe a ona už tam stála připravená.

"Na co čekáme?" Zeptala jsem a já na ni naštvaně koukala. Měla jsem strašný vztek, ale nechtěla jsem strýci zkazit jeho svatební den, tak jsem radši mlčela a jeli jsem na svatbu.

Seděla jsem v kostele a rozhlížela se kolem sebe. Byli tu skoro všichni vlivní stockholmští lidé. Chyběl snad už jen král.

Rozezněly se kostelní zvony a všichni jsme povstali. Poprvé jsem viděla strýcovu nevěstu. Procházela uličkou a všichni na ni obdivně zírali. Myslela jsem, že její krásu zveličují kvůli jejímu bohatství, ale ona byla doopravdy krásná.

Přistoupila ke strýci a chytli se za ruce. Usmívala jsem se, protože i on vypadal, že je šťastný. Po vyřčení svatebních slibů si dali polibek. A zatímco všichni se koukali na novomanžele, matka koukala do země. Moc dobře jsem to viděla.

Po obřadu se ta nenažraná stockholmská smetánka přesunula do parku, kde byly stoly plné jídla zadarmo. Úplně jsem si vzpomněla na naší paní pekařku. Jistě by se tu rvala o kotlety.

Když jsem si vzala že stolu kousek sýra, protože jsem měla obrovský hlad, pár žen mělo chuť se seznámit. Popadly mě za paži a posadily do svého kroužku.

"Vy budete jistě Karin, neteř pana ženicha." Prohlásila jedna z dam a já přikývla.

"Velmi se Vašemu strýci ta svatba povedla, škoda že král nakonec nedorazil."

Koukala jsem na tu ženu s otevřenou pusou. Nechápala jsem, proč se mi strýc o králi nezmínil.

"On zde měl být u král?" Vykoktala jsem že sebe.

"Ano měl. Zřejmě má teď jiné starosti, když se mu teď narodil další syn." Mrkla na ostatní.

"Vždyť král přeci není ženatý." Zeptala jsem se, protože jsem jejich konverzaci nechápala.

"No právě!" Řekla jedna z nich a hrozně se smály.

Už mě to jejich tlachání nebavilo. Procházela jsem to tam křížem krážem, když v tom mě napadlo seznámit se se strýcovou novou ženou. Přešla jsem ke stolu, kde osamělá seděla a sedla si hned vedle ní.

"Patříte už do rodiny, a ani jednou jsme spolu nemuvili. Já jsem Karin." Řekla jsem a podala jí ruku. Usmála se na mě a podala mi jí také.

"Já jsem Anabelle, ale všichni mi říkají Belle. Můžeš mi tak říkat taky, ostatně nejsi o moc mladší než já. Hugo o tobě často mluví. Přijde mi, že tě bere pomalu jako vlastní dceru." Řekla a usrkla si trochu z poháru, co ležel na stole.

Vypadala přitom tak úžasně a dospěle. Vzala jsem si tedy také pohár a napila se.

"Víš Belle, strýc je naše jediná rodina. Doufám však, že mi časem přibudou nějací bratranci." Moc věděla, na co narážím, ale neřekla na to ani slovo. 

Ohlédla jsem se za sebe, a koho nám to sem čert nepřinesl. K mému neštěstí se přímo ke mě blížil Gert Cantor.