Královna z lesa ✔

XXXII.

Po skončení svého šestinedělí jsem se rozhodla, že splním slib, který jsem dala strýci, a vydala jsem se za Anabelle.

Strašně mě tížilo, že má strýc problémy, zrovna když já byla tak šťastná. Nemohla jsem se dočkat, až ze mě bude královna a počestná matka a manželka.

Kočár zastavil před jejich sídlem, pomalu jsem z něj vylezla a prohlédla si to tady, mockrát jsem tu nebyla.

Zaklepala jsem na dveře a čekala. Otevřel mi jeden sluha a nevěřícně na mě koukal. Vřele jsem se na něj usmála a vstoupila dovnitř.

"Vyřiďte své paní, že přijela Karin Mansdotter."

Sluha stydlivě kývl hlavou a odešel. Procházela jsem po předsíni a přemýšlela, co jí vlastně řeknu, byla to citlivá věc. V tom se na schodech zjevila Anabelle a nadšeně ke mě běžela.

"Karin, no to je dost, že jsi přijela. Celé království mluví o nové královně."

Belle jsem objala a vydaly jsme se projít do zahrad. Povídy jsme ai o obyčejných věcech, až po chvilce jsem našla odvahu promluvit si s ní o strýci.

"Asi bych ti měla vysvětlit, proč jsem tak nečekaně přijela. Porod mého dalšího dítěte mě donutil hodně premýšlet, a uvědomila jsem si, že ty a můj strýc ještě nemáte ani jedno dítě. Děje se snad něco?"

Belle sklopila pohled k zemi a mírně zpomalila krok.

"Co si budeme nalhávat, Hugo si mě vzal pouze kvůli majetku, nikdy mě nemiloval. Ty si to nedokážeš představit, máš Erika, ale je těžká milovat někoho, kdo tebe nemiluje."

Musela jsem se zasmát, takhle se navzájem matli.

"Ale strýc tě miluje! Kdybys věděla, jak se trápí tím, že ty jeho ne. Až se vrátí, všechno si vyříkejte."

Anabelle se rozzářila štěstím a objala mě.

"Bůh žehnej královně Karin."

Odpoledne mě čekalo spoustu vyřizování ohledně mé svatby a korunovace.

Přišla jsem do Filipovi pracovny a posadila se naproti němu, on však vůbec nereagoval a stále hleděl na listiny na svém stole.

"Je docela vtipné, že svatby zařizuješ ty, muž. Vždy jsem si myslela, že je to výhradně ženská záležitost."

Filip zvedl hlavu a drze se na mě podíval.

"Svatbám rozumím víc, než nějaká potrhlá dvorní dáma. Vím, jaká je tradice, co se hodí, a co ne. Jsi docela odvážná, když si se mnou dovoluješ takhle mluvit. Ještě před třemi lety bys mi utírala boty."

Obrovsky mě namíchnul. Pevně jsem stiskla pěsti a snažila se co nejvíce ovládat.

"A za pár dnů je budeš utírat ty mě!"

Filip se usmál a semkl ruce na prsou.

"Velmi často přemýšlím, co my dva vůbec jsme. Občas jsme přátelé, občas nepřátelé."

Opřela jsem ruce o stůl a nahnula se k němu.

"Copak může být můj přítel někdo, kdo mě podrazí při první příležitosti? Jen, co se něco stane, už se ke mě nehlásíš."

Filip se zamračil a rty se mu smrskly do úzké čarečky.

"Měla by sis zviknout, že se tohle bude dít každou chvíli. Celý dvůr je prospěchářský, nikdo nebude stát na stráně prohrávajícího."

Tato schůzka mi byla více a více nepříjemná. Každou chvíli jsem plánovala, že odejdu.

"Erik takový není."

Filip se ušklíbl a přešel ke mě.

"Máš pravdu, on jediný takový není. Také ještě, že má mě, jinam by ho už dávno svrhli."

Nechápavě jsem mu hleděla do očí.

"Co je to za hloupost? Vždyť Erik je jejich vyvolený král. Králem je z boží vůle, ten kdo ho bude chtít sesadit bude proti bohu."

Filip si sedl do podřepu, aby se ke mě nemusel sklánět a přichytil se mé židle.

"Je sice vyvolený král švédského lidu, jenže o tomto lid nerozhoduje, bohužel zatím ne. Proto musíš udělat z celého dvoru své figurky, a různě je posouvat, aby  jsi vyhrála, přesně jako v šachách."

Nakonec jsme ten den ohledně svatby neprobrali nic, domluvili jsme se na zítřek. Z jeho pracovny jsem odcházela odhodlaná, ale rozhodně jsem nebyla šťastná, tak jak bych jako budoucí měla být.