Královna z lesa ✔

XXVI.

Také jste se někdy cítili bezmocní? Takový ten pocit, když děláte, co můžete a nepomáhá to? Časem jsem si uvědomovala, že Erikovi nikdo nepomůže. I kdybych povolala doktory z celého světa, bylo by to k ničemu.

Není horšího pocitu, když je nemocný někdo, koho milujete. Je to, jako kdybyste byli nemocní také.

Ráno jsem se však nestačila divit. Další den byl Erik jako vyměněný. Probudila jsem se po dlouhé době vedle něho, usmíval se na mě a hladil mě po vlasech.

"Dobré ráno." Řekla jsem ještě ospale a promnula si oči.

"Dobré ráno." Odpověděl Erik a sehnul se pro něco na zem. Vytáhl obří kytici lučního kvítí a podal mi ji.

Nevěděla jsem, co říct. Akorát jsem se přihloupě smála, jako nějaká malá holka.

"Dala jsi mi tu nejlepší zprávu za posledního půl roku. Sigrid pro mě byla dar z nebes, a ty mi chceš dát už dar druhý. Jsi ta nejúžasnější žena na světě, nepřežil bych, kdyby mi tě někdo vzal." Řekl a vtiskl mi jemný polibek.

Jakmile odešel, zasněně jsem se rozplácla v peřinách a následně se podívala na talisman, co jsem měla na krku.

Vyhrabala jsem z postele a pořádně se protáhla. Byl to nádherný den, byl by hřích zůstat doma. Zazvonila jsem na služebné a ty během chvilky přiběhly. Zrovna mi rozplétaly cop, když jsem si všimla, jak se ma mě divně dívají.

"Děje se něco?" Zeptala jsem se a otočila se na ně.

"Nic madam." Pípla jedna z nich.

"Poznám, když mi někdo lže! Koukejte to vyklopit." Nahodila jsem přísný výraz.

"Povídá se, že opět čekáte královo dítě, madam."

"Tak ono se to povídá? Odteď, jakmile něco zaslechnete, přijdete mi to oznámit." Řekla jsem a otočila se zpátky k zrcadlu.

Jakmile jsem byla ustrojená, vyběhla jsem ven. Cítila jsem se volná jako pták. Mohla jsem běžet kamkoliv, dělat cokoliv. Nezastavila jsem se, dokud jsem neměla pocit, že vyplivnu plíce.

V tom jsem si však uvědomila, kam až jsem to doběhla. Naše tajné schůzky s Erikem, tady se to vše odehrávalo. Procházela jsem se po tom místě a všechny ty krásné vzpomínky jsem měla živě před sebou.

"Taky tu vzpomínáš?" Uslyšela jsem najednou. Erik zrovna vylezl zpoza jednoho stromu.

"Ano, vzpomínám. V ten den jsem začala žít nový život. Odpověděla jsem a šla mu naproti.

"To i já." Řekl a chytl mou ruku. Najednou si zčistajasna kleknul.

"Pro mě si byla moje první láska. Nikdy jsem nikoho nemiloval tak jako tebe. Udělala jsi ze mě lepšího člověka. Zasloužíš si toho mnohem více, než ti nabízím, ale dělám to z lásky. Nikdy tě nepřestanu milovat. S tou radostnou zprávou jsem našel konečně odvahu. Karin, vezmeš si mě?" Vypadlo z něj a mě ukápla slza.

"Eriku. O tomto momentě sním od chvíle, co jsem tě poznala." Řekla jsem a pomohla mu vstátm

"To znamená, ano?" Zeptal se nejistě.

"Samozřejmě, že ano!" Odpověděla jsem a oba jsme se zasmáli.

Erik vytáhl z kapsy nádherný zlatý prsten se smaragdem a pomalu mi ho navlékl na prst. Hned na to jsme se ma sebe podívali. Vzal mi tvář do dlaní a něžně mě políbil.

"Teď jsi moje snoubenka. Žádná Renata Lotrinská nebo Alžběta Tudorovna, ale ty. Moje krásná Karin." Řekl a chytil mě za ruku.

Když jsme vykročili z lesa, vyskytl se nám pohled téměř na celý dvůr. Všichni se otočili a ženy nás obdarovali  kyselými pohledy.

Přešli jsme k nim a posadili se na dvě křesla, která nám přenechali.

"Když už jsme se tady tak sešli, chtěl bych Vám něco oznámit. Karin Mansdotter čeká další dítě. Jelikož jsem z této zprávy nadšený, bude se dnes konat oslava v zahradách oslava." Řekl Erik a všichni začali nadšeně jásat.

Jen jeden člověk měl pěsti zatnuté a rty stisknuté do úzké čárky. Karin Jacobsdotter si všimla něčeho, čeho ostatní ne. Propalovala pohledem ten smaragdový prsten. Toužila po něm tak dlouho. Každý večer si ho prohlížela na Erikové stole, a teď ho viděla na prstu její následnice.