Královna z lesa ✔

V.

Bylo velmi trapné ticho. Matka měla zklamaný výraz ve tváři, a já se bála, že si vezme nějakou potvoru, která ho nám odloudí. Strýci bylo už čtyřicet pět let. Proč tak najednou?

Přistoupila jsem k němu a objala ho.

"Co tě to tak popadlo, strýčku? Kdo je ta šťastná?" Ptala jsem se, protože od matky by se jistě žádného zájmu nedočkal.

"Anabelle Eriksdotter. Je to bohatá mladá, a krásná vdova. Svatba bude už za dva týdny." Vypadlo z něj a při poslední větě se podíval zdrceně na mou matku.

"Tak pane Allene, dejme se do toho. Musíme mít s matkou na svatbě ty nejkrásnější šaty ze všech." Tleskla jsem a pan Allen se dal do pohybu.

Zatímco si má matka zkoušela šaty, procházela jsem se po salónu a obdivovala všechny ty šaty. Vždy jsem snila o tom, že mám skříň plnou nádherných šatů, které bych mohla nosit pořád.

"Strýčku, miluješ ji?" Zeptala jsem se ho z ničeho nic.

"Koho?" Nechápal strýc a vypadal celkem zaskočeně.

"Přeci svou snoubenku." Řekla jsem a posadila se mu na klín. On si mě k sobě přitáhl a objal mě kolem ramen.

"Karin, ne všichni lidé se berou z lásky. Anabelle má vše, o čem by muž mohl snít. Navíc začínám stárnout, chtěl bych se usadit a mít děti."

"Jestli ty budeš šťastný, pak budu šťastná i já." Řekla jsem a usmála se. Strýc byl očividně dojatý.

V tom pan Allen rozhrnul závěsy. Stála tam má matka v nádherných šatech. Byly zlaté a ten pravý lesk jim dodávala ještě ona. Strýc od ní nemohl odtrhnout oči, vážně jí to slušelo.

Když jsem si pak vybrala šaty i já, zašli jsem do hospody se najíst. Strýc objednal spustu různých pochutin. Stůl se málem prohíbal pod všemi těmi dobrotami.

Strýc se ládoval, pak na mě však nějak divně pohlédl. Utřel si pusu, protože byl celý upatlaný a promluvil na mě.

"Karin, víš jak si minulý rok pracovala u Gerta Cantora? Mluvil jsem s ním, a zařídil pro tebe místo komorné na dvoře." Řekl a myslel si, co bůhví jak úžasného pro mě neudělal.

Chtělo se mi plakat, řvát a dupat. Snila jsem o úplně jiném životě. Provdala bych se za Hanze. On by si splnil sen a stal se královským zahradníkem, zatímco já bych vychovávala naše děti. To byl můj sen, ne leštit střevíce nafoukaným a rozmazleným princezničkám.

"Jsi velmi pozorný Hugo. A taky příliš hodný." Usmála se na něj matka. Já však děkovat nehodlala.

"Strýčku, já se o žádné místo neprosila." Řekla jsem mile, protože jsem ho nechtěla urazit.

"Nebuď drzá a poděkuj strýci." Sáhla mu na ruku a usmála se na něj." Moc si tvé pomoci vážíme. Od té doby, co zemřel Mans alespoň nemám pocit, že jsem na vše sama."

Koukali slastně na sebe a mě se z toho chtělo zvracet. Měl se ženit a pokukoval po mé matce. Nevadilo mi to, dokud jsem si myslela, že požádá o ruku ji.

"Děkuji ti za ty šaty a oběd, ale to místo nepříjmám." Řekla jsem a vyběhla z hospody.

Na nic jsem nečekala a razila si to domů. Bloudila jsem po Stockholmských uličkách, protože v této časti města jsem ještě nikdy nebyla. Když v tom mi nějaký muž svými dlaněmi zakryl oči.

"Kdo je to?" Smála jsem se.

Muž mi dal dlaně z očí a já se na něj mohla podívat. Stál tam Hanz a oči mu žářily. Byl nějak příliš upravený a v levé ruce měl jakási lejstra.

"Karin, projdeme se? Musím se ti s něčím svěřit." Vyhrkl na mě šťastně a já přikývla.

Když už jsme nebyli v takovém houfu lidí, spustil.

"Byl jsem právě na zámku. Dostal jsem práci v královských zahradách, jistě se časem vypracuji." Hýřil štěstím a tím svým úsměvem mě nakazil.

"Mě strýc zařídil místo komorné na dvoře, ale vůbec se mi tam pracovat nechce."

"Vem to, byli bychom alespoň spolu." Špitl a já se na něj překvapeně podívala.

Celou cestu jsme spolu už nepromluvili. On se zřejmě styděl za svá slova, a já přemýšlela nad tím, co vlastně řekl.

Až když jsme byli u našeho domu, začal mluvit.

"Mimochodem, minule jsme nedokončili ten náš tanec, tak to musíme v neděli zopakovat." Usmál se na mě a šel pryč.