Královna z lesa ✔

III.

Dnes byla neděle, což byl pro mne asi nejlepší den z celého týdne. Večer se vždy konala tancovačka, a nebylo tomu jinak ani dnes.

Rozevřela jsem dveře od své skříně a lítostně do ní hleděla. Měla jsem jen jedny slušně šaty. Koupil mi je strýc k patnáctým narozeninám. Byli rudé a nadýchané. Vyndala jsem je ze skříně a položila je na postel. Na sebe jsem si prozatím hodila pouze župan a sešla ze schodů do kuchyně.

Rozhlížela jsem se kolem sebe, ale má matka nikde nebyla. Vzala jsem si tedy krajíc chleba a dala ho na talíř, se kterým jsem si sedla ke stolu.

V tom se rozletěli vchodové dveře a v nich stála matka docela naštvaná. Sundala si plášť a hodila ho na lavici. Nejdříve se však na mě podívala, jako kdybych něco provedla.

"Teď jsem byla ve městě a představ si, co se ke mě doneslo. Po celém městě se po tobě ptá nějaký muž. Tvrddí, že hledá krásnou plavovlásku, co se jmenuje Karin." Vyhrkla na mě a dala ruce v bok.

Hlavou se mi najednou začalo honit všechno možné a já nevěděla, co říct.

"Ale takových dívek přece může být hodně." Vypadlo ze mě. Nemohla jsem uvěřit tomu, že se po mě ptal.

"Řekl, že jste se seznámili v lese. S pravdou ven Karin. Kdo to je?" Zeptala se mě matka a tentokrát už zněla přívětivěji. Ona se na nikoho nedokázala dlouho zlobit. Ani tenkrát, když jsem si půjčila její šaty a omylem je zničila.

"Narazila jsem na něj v lese. Nejdříve jsem utekla, jenže pak jsem ho potkala zas. Prakticky vůbec ho neznám, a ani nevím, kdo to je." Řekla jsem a nehodlala jsem to s ní dál řešit. Talíř s chlebem jsem si vzala do ruky a vylezla po schodech do svého pokoje.

Jedno nevinné setkání v lese a už mám život naruby. Jestli si někdo to jeho vyptávání špatně vyloží, tak si mě třeba ani nikdo nevezme.

"Karin, Karin." Slyšela jsem hlas mé matky. Otevřela jsem oči, a v ten moment mi to doslo, určitě jsem prospala celé dopoledne.

"No vstávej, jinak tam příjdeš, a nikdo už tam nebude." Řekla matka a odešla.

Já jsem rychle vstala a oblékla si své šaty. Kontrolovala jsem se v zrcadle, dokud mi můj vzhled nepřišel perfektní. Když jsem zkonstatovala, že je vše v pořádku, vyběhla jsem ven.

Matka přeháněla, zas tak pozdě nebylo, a ostatní tam taky teprvé šli. Z dálky jsem najednou viděla na mě mávat svou přítelkyni Molly. Přiběhla ke mě a přitom nespouštěla oči z ostatních chasníků.

"Na dnešek jsem se tolik těšila, Karin. Jestli to dopadne jako minule, budu si ale muset koupit nové boty. Hanz mi na ně pořád šlapal." Vyhrkla ze sebe, a přitom se pyšně usmívala. Schválně zmínila, že tančila s Hanzem. Byl totiž jeden z nejhezčích kluků z vesnice a každá ho chtěla dostat do chomoutu.

"Já taky, i když, málem jsem to zaspala." Smála jsem se a došly jsme společně s Molly do hospody, kde se vždy tanovačky pořádaly.

Společnost už byla rozdělená. Hanz se svými kamarády seděl na levo, u dalšího stolu seděly sestry Johansdotterovi, sice bohaté, ale ošklivé, pak krejčovští a pekařští učni, a nakonec já s Molly.

Když už si muzika všimla, že se sál zaplnil, začali hrát. Děvčata stydlivě seděla, a čekala, kdo si pro ně přijde. Jako první se samozřejmě zvedla Hanzova partička. Pro Molly si došel Filip. Byl sice hezký, ale všechny chtěly jenom Hanze. Ten si však přišel pro mě.

"Karin, zatančíme si spolu?" Zeptal se mě Hanz, když ke mě přišel. Nebudu dělat, že ne, udělalo mi to radost. Přikývla jsem a v ten moment už mě vtáhl do kola.

Mohli jsme spolu tančit pár minut, když někdo vtrhl nečekaně do sálu. Já jediná však věděla, co je zač. Koukal na mě, a já zaskočeně na něj, zatímco jsem stále byla v objetí s Hanzem.

Kulišácky se usmál a přešel přes celý sál až ke mě, zatímco ostatní mu ustupovali.

"Smím si teď já zatančit?" Zeptal se Hanze, i když věděl, že tance se i tak dočká.

Snažila jsem se dát svému tanečníkovi signál, ať se mě nevzdává, ať mě s ním nenechává tančit. On na mě však lítostivě pohlédl a pustil mé ruce.

"Prosím, poslužte si." Řekl naštvaně, někam odběhl a přitom vrážel do ostatních.

Erik se na mě usmál a chytil mě za mé paže. Muzika začala hrát a on mě protáčel po celém sále. Nemohla jsem z něj spustit oči. Jakoby mě hypnotizoval. Když přestala hrát hudba, ani jsem si toho nevšimla.

Vzal mě za ruku a vyváděl mě z hospody. Kdyby šlo o kohokoliv jiného ozvala bych se, ale teď jako bych neměla jazyk.

Už byla strašná tma a nikdo nikde nebyl. Bála jsem se, přesto jsem měla v sobě vnitřní pocit, že on mi nedokáže ublížit.

Zastavil se někde v lese a pohlédl na mě tak, jako ještě nikdy nikdo. Já se mu však snažila dát najevo, že v mé přítomnosti není úplně vítán.