Královna z lesa ✔

VIII.

Byla jsem na lesní cestě a chystala se absolovovat jednu ze svých pravidelných procházek. Dnes mě nezastavilo ani to, že dnes bylo panstvo opět na lovu.

Navíc jsem chtěla vidět toho "vyvoleného krále", jak se mu říkalo. Přišlo mi, že už ho viděl skoro každý, jen já ne. Všichni na něj pěly samou chválu a čím více o něm všichni mluvili, tím víc jsem toužila ho poznat, nebo jen uvidět.

O Daru jsem strach neměla. Matka byla naštěstí na pár dní na návštěvě u své sestry v Halmstadu a já ji mohla schovat u nás. Udělala jsem jí ve sklepě takový pelíšek.

Zrovna jsem nedaleko uslyšela výstřel, panstvo nemohlo být daleko odsud. Vzala jsem to tedy oklikou, šla jsme tou částí, kde vždy rostlo nejvíce hub.

Můj úsměv však za chvíli opět zklesl, přímo na proti mě se prodíral trávou Erik. Civěla jsem na něj a proklínala osud, že mi ho pořád předhazoval. To už si mě všiml i on.

Tentokrát jsem se před ním nechystala utéct, ba naopak. Přidala jsem do kroku a šla směrem k němu. Zastavila jsem se asi metr před ním a spustila.

"Jak se ti mám vyhýbat, když ty jsi všude? Jak tě mám vymazat z mysli, když se mi o tobě zdá? Jak se nemám smát, když ty jsi tak vtipný?" Vypadlo ze mě a zrychleně jsem dýchala. On na mě koukal úplně jinak, než vždycky. Byl tichý a vážný.

"Zkazil jsem všechno tenkrát, když jsem tě políbil?" Zeptal se a přitom na mě s očekáváním hleděl.

"Ne." Řekla jsem a vzhlédla k němu. "Myslím na ten polibek od té doby pořád. Proti mé vůli ses mi vetřel do mysli. Už nevím, co mám dělat, abych tě dostala pryč." Dořekla jsem a on na mě fascinovaně hleděl.

Přistupoval ke mě pomalu blíž a já se bála, co chce udělat. Nakonec si ke mě odhodlaně stoupnul, položil mi dlaně na tváře a políbil mě. Jeho rty byli tak měkké a teplé a jeho vousy mě škrábali na tváři. Tentokrát jsem se však neodtrhla.

Pak jsme si lehli do trávy a drželi se za ruce. Znala jsem ho pár dní, a přitom jsem měla pocit, jakobych ho znala dávno. Čas se pro mě zastavil. On hleděl na mě a já na něho.

Najednou zčistajasna vstal a pomohl i mě.

"Už budu muset jít. Ale neboj, já si tě zase najdu." Řekl a hned na to mě opět políbil. Pak už jsem jen koukala, jak se ode mě vzdaluje.

Nevnímala jsem realitu a zasněná jsem putovala lesem až k mému domu. Tam na mě čekala Molly se zkříženými rukami na prsou a našpulenou pusou. V tom jsem se plácla přes čelo. Měla jsem se s ní sejít, a já na to úplně zapomněla.

"Čekám na tebe tady alespoň dvacet minut, kde jsi byla?" Vystartovala na mě při první příležitosti.

Aniž bych jí odpověděla, otevřela jsem nám dveře od domu a usadila Molly ke stolu. Udělala jsem nám čaj a posadila se.

"Tak co se děje? Vyklop to." Řekla hned na to a netrpělivě na mě koukala. Zřejmě mě znala až příliš dobře. Byly jsme nejlepší kamarádky snad odjakživa.

Žmoulala jsem ucho od hrnku a odhodlávala se. Přemýšlela jsem, co řeknu.

"Já jsem se zamilovala." Vypadlo ze mě a čekala jsem na její reakci.

Molly na mě nechápavě koukala. Jako kdybych byla blázen. Ale já se usmívala, byla jsem šťastná.

"Děláš si ze mě srandu? Věděla jsi, že se mi Hanz líbí!" Vykřikla naštvaně a vypadalo to, že chce odejít.

Já jsem ji však  chytla za ruku a požádala ji, aby se posadila. Rozčilovalo ji to, ale já se musela smát.

"Molly, já nejsem zamilovaná do Hanze." Vyprskla jsem smíchy a ona koukala jak blázen.

"A do koho teda?" Vykoktala ze sebe a přitom pevně svírala hrnek s čajem.

"Do Erika." Vyhrkla jsem šťastně, ale Molly očividně moc nadšená nebyla.

"A kdo je Erik?" Řekla, a v tom jsem se zarazila o já. Vlastně jsem to sama nevěděla.

"Prostě Erik. Pořád ho teď potkávám, a zamilovala jsem se do něj. I když nevím, kdo to je."

Molly však kroutila hlavou. Vstala od stolu a vydala se k odchodu.

"Jestli ti nechce říct, kdo to je, bude v tom nějaký háček." Řekla a já nad jejími slovy přemýšlela, dokud jsem neusnula.