Královna z lesa ✔

IX.

Stále jsem byla doma sama, avšak návštěvy se to na prahu našeho domu jen hemžilo. Vypadalo to dnes na poklidné odpoledne, pak se ale u nás objevil strýc s Belle.

Pustila jsem je dovnitř a posadili jsme se ke stolu. Strýc se tvářil vážně a Belle k němu s láskou hleděla. Překvapilo mě to, protože podle všeho se z lásky nebrali.

"Karin, přišli jsme, protože už nemůžeme s tím místem dál čekat, zítra už musíš chtě, nechtě nastoupit." Řekl najednou strýc a bylo poznat, že už si to nenechá vymluvit.

"Ale to není moje věc, já jsem ti od začátku říkala, že jsem se o to místo neprosila." Odvětila jsem vcelku drze. V tom však strýc bouchnul do stolu.

"Tak a dost! Od té doby, co tvůj otec zemřel se o tebe a tvou matku starám, jak nejvíc můžu, a věř, že to není moje povinnost. Víš jaké z toho budu mít problémy, když já tedy pro tebe uzurpuju místo a slečinka si tam nenastoupí? Udělej to tedy prosím pro mě, a běž tam." Vykrkl na mě a koukal na mě psíma očima. Měl však pravdu, udělal toho pro nás hodně.

"Tak dobře, zítra tam nastoupím." Souhlasila jsem a strýc se začal radovat. Hned na to odjeli a já tam zůstala sama se svými myšlenkami.

Ráno jsem musela vstávat ještě za tmy. Na zámek to zrovna blízko nebylo, navíc služebnictvo muselo mít vše připravené, než se panstvo vzbudilo.

Vzala jsem si do uzlíku kus chleba, a jelikož to byl můj první den, a já musela udělat dojem, vzala jsem si jedny ze svých nejhezčích šatů. Navíc jsem měla být komornou princezny Alžběty, nejmladší královy sestry.

Po cestě jsem narazila na známý obličej. Hanz si to kráčel pár metrů přede mnou. Doběhla jsem ho a poklepala mu na rameno. Hrozně prudce se otočil, bylo na něm poznat, že jsem ho vylekala.

"Co tady děláš tak brzo, Karin?" Zeptal se mě a usmál se.

"Vzala jsem tu práci na zámku, jak jsem ti minule říkala." Odvětila jsem.

"Tak to máme společnou cestu." Usmál se od ucha k uchu.

Šli jsme spolu až na zámek, ale na nádvoří se rozdělili. Hanz pospíchal do zahrad a já se snažila najít pana Johanssona, který mi měl ukázat,co a jak.

Zeptala jsem se nějaké zřejmě dvorní dámy, a ta mě za ním neochotně odvedla. Čekala jsem, že to bude nějaký starší brunátný pán, co to tu má vše drsně pod svým vedením, ale byla jsem představena ani ne třicetiletému muži. Krásně se usmíval a kolem sebe šířil takovou pozitivní energii.

"Rád Vás poznávám, vy budete Karin." Řekl a políbil mi ruku.

"Ano, ukážete mi to tady?" Vypadlo ze mě, byla jsem z něho lehce nervózní.

Vedl mě po hradě cestou k princezniným komnatám a přitom mi vyprávěl, jak to tady chodí.

"Princezna je lehce náročná, navíc trochu rozmazlená. Králi je tady taky trochu na obtíž, ale vyhnat ji a její sourozence nemůže. Ta rivalita je mezi nimi cítit. Králův bratr by ho nejradši svrhl. Stačí, když uděláte, co bude chtít. Nedělejte nic víc, nic míň." Říkal a já jeho radám naslouchala.

"Vaše Výsosti, vedu Vám novou komornou." Houkl do komnaty, když jsme tam vkročili. Alžběta seděla na posteli a cpala se sladkostmi.

"Zase nějaká protekční husička, Filipe?" Zeptala se komořího přímo přede mnou. Ten se na mě rozpačitě podíval, a hned na to na Alžbětu.

"Karin je neteř pana Manssona, Výsosti." Vykoktal ze sebe a čekal na její reakci. Ta ke mě blíž přistoupila a zadívala se mi do očí.

"Myslíš, že mi dokážeš posloužit?" Zeptala se mě a netrpělivě čekala na mou odpověď.

"To je přece na Vás, Vaše výsosti." Řekla jsem, protože jsem věděla, že tohle na ni zapůsobí. Komoří však hleděl na princeznu vystrašeně.

Ona se nejdříve tvářila naštvaně, ale pak se začala hlasitě smát.

"Filipe můžete jít, já si tady s Karin ještě popovídám." Řekla mu a on nechápavě odešel.

Posadili jsme se obě do křesla a ona založila ruce na prsou. Trochu jsem z ní měla strach, ale říkala jsem si, že to s ní musím alespoň chvilku vydržet.

"Máš krásný náhrdelník." Řekla a přitom z něj nespustila oči. Věděla jsem, co tím chce říct.

"Když se Vám líbí, tak je teď Váš výsosti." Řekla jsem a připla jí ho na krk.

"Myslím, že si budeme rozumět." Smála se na celé kolo a já přemýšlela nad tím, kdy konečně odejdu.