Královna z lesa ✔

XI.

Blížilo se poledne a já naši schůzku co nejvíce odkládala. Pomalu jsem si oblékala šaty a doufala, že na mě každou chvíli zaklepe sluha a oznámí mi, že král schůzku ruší. Ale nestalo se tak.

Šla jsem po zahradě a kousek ode mě stál houf dam, které byli obklopené kolem jedné ženy s miminkem. Tak nějak mi došlo, že je to Erikova poslední milenka s jejich synem. Nechtěla jsem skončit jako ona. Ztratila svou počestnost a úplně zbytečně. Král ji nechal.

Čím blíž jsem byla u kašny, tím více jsem zpomalovala. Všechny má přání se však nesplnila. Erik na mě u kašny doopravdy čekal. Když mě uviděl přicházet, usmíval se ps ucha k uchu. Přiběhl ke mě a vášnivě mě líbal, ale já se od něj odtrhla. On na ně pak nechápavě koukal.

"Děje se něco, Karin?" Zeptal se a hleděl mi upřeně do očí.

"Jak se vůbec můžete ptát? Jste úplně všude, popletete mi hlavu a pak se z Vás vyklube král!" Řekla jsem a nechala ze sebe vyjít své emoce.

"A co jsem měl dělat? Měl jsem ti říct, kdo jsem? Vždyť bys se mnou sotva promluvila!" Křičel a klepaly se mu ruce.

Svěsila jsem hlavu dolů. Nebavilo mě tu na sebe navzájem ječet.

"Co po mě vůbec chcete?" Řekla jsem, že to bylo sotva slyšet.

"Chci, aby ses stala mou milenkou. Dala mi lásku a já tobě na oplátku lásku a péči. Miluji tě, Karin." Objal mě a já cítila, jak mi buší srdce.

"Karin Jacobsdotter jste také miloval?" Zeptala jsem se a on z mé otázky nebyl nadšený. Věděl, kam mířím.

"Tebe miluji víc, než jsem kdy nějakou ženu miloval."

"A já se přesto Vaší milenkou nestanu." Řekla jsem a čekala, co udělá.

"Jak chceš!" Pustil mě a naštvaně odešel.

Když už zmizel z dohledu, sjela jsem na zem a hystericky plakala. Nečekala jsem, že to bude takhle bolet.

Utekla jsem do své komůrky. K mému štěstí tam Gréta nebyla. Žuchla jsem do postele a zalévala polštář slzami. Nedokázala jsem si přiznat, že ho miluju, ale bylo to tak. Kéž by byl obyčejný měšťán. Mohla bych si ho vzít a poklidně bychom žili. Ale s králem mě žádná budoucnost nečekala.

Už jsem tady nechtěla být, chtěla jsem pryč. Bylo jedno kam, ale hlavně někam daleko. Došlo mi, že strýc mě nenechá opustit místo, proto se mi rozjel v hlavě jiný plán. Jediný způsob, jak jsem se odsud mohla dostat, bylo znelíbit se princezně Alžbětě, aby mě propustila ze služeb.

Utřela jsem si slzy a vyšla na chodbu. Potichu jsem utekla do kuchyně. Řekla jsem jim, že si chci něco upéct. Udělala jsem těsto na chleba a nakrájela do něj čilipapričky. Dala jsem chléb do trouby,a než se to udělalo, odskočila jsem si umýt ruce. Když jsem se vrátila, chleba nebyl v troubě, ani nikde jinde.

"Kde je ten chleba, co byl v této troubě?" Vykřikla jsem a všichni kuchtíci se na mě otočili.

"Odnesli ho ke králi." Vykřikl jeden z nich a já zoufale a v šoku usedla na židli. Už jsem jen mohla čekat, co se bude dít. Toto jsem opravdu nechtěla.

Asi za deset minut se rozrazily dveře. Stál v nich zbrunátnělý Erik ještě s Filipem.

"Kdo dělal ten chleba?" Vykřikl a po kuchyni se ozýval šum.

"To jsem byla já." Stoupla jsem si a řekla zklesle. Erik se na mě naštvaně podíval.

"Pojď se mnou." Řekl a ukázal prstem. S hlavou dolů zkloněnou jsem ho následovala.

Šli jsme jen samy dva a celou cestu ani jeden z nás nepromluvil. Zřejmě čekal, až budem někde v soukromí. Ztrhl mě do své komnaty a zamknul za sebou dveře. Začínala jsem se bát.

"Proč jsi to udělala?" Řekl a přitiskl mě ke stěně.