Královna z lesa ✔

XXXI.

Mé břicho bylo velké jako balvan a mohla jsem se sotva pohnout. Erik v tyto dny měl spoustu zařizování, a poznala jsem, že ho něco trápí. Ležela jsem v posteli, a strašně jsem se nudila, neboť jsem pouze čekala na porod.

"Madam, přišel Vás navštívit Váš strýc." Oznámila mi služebná, když vstoupila do komnaty.

Podepřela jsem se rukama a vší silou se přesunula do sedu, abych mohla svého strýce uvítat.

Strýc vešel a hned se mi uklonil, udělal to však s ironickým úsměvem.

"Jak se máte, Veličenstvo."

Ušklíbla jsem se, ale nakonec jsem to nevydržela a usmála se také.

"Veličenstvo se nudí a má pocit, že je jako koule.

Posadil se ke mě a vzal mě za ruku.

"Jsem na tebe tak pyšný. Vždy jsem doufal, že když už nemáš otce, že tě alespoň já dobře vychovám, a vychoval jsem z tebe švédskou královnou."

Musela jsem se usmát, neboť mě zaplavila pýcha. Byl to tak krásný pocit, když jste věděli, že je na Vás někdo tak moc pyšný.

"Taky jsi pro mě byl něco jako otec. Jak se vůbec má Anabelle?"

Strýc v tu chvílí trochu zvážněl a pohled nasměroval k oknu.

"Mít o tolik let mladší ženu má i svá úskalí. Sama víš, že jsem si Anabelle z lásky nebral, ale asi jsem se do ní postupně zamiloval. Mám pocit, že ona mé city neopětuje, a to mě obrovsky ničí."

Natáhla jsem se k němu a jemně ho uchopila za bradu, abychom mohla jeho tvář k sobě otočit.

"Moc ráda s ní promluvím, s city dívky jejího věku si jistě poradím lépe, než ty."

Strýc se usmál a pohladil mě po tváři. Vstal, a už se chystal k odchodu, na něco si však vzpomněl.

"Mimochodem, Ingrid je nemocná. Neměla by ses za ní stavit?"

V ruce jsem mžourala kapesník a přemýšlela, co řeknu.

"Když jsem byla za matkou naposledy, urážela mě celá vesnice, a ona na to nic neřekla. Měla do zámku vždy dveře otevřené a finančně jsem ji podporovala, nezasloužila jsem si to od ní. Nepůjdu za ní, dokud se mi neomluví."

Strýc se otočil na patě a šel pryč, ve dveřích se však ještě zastavil.

"Aby ses nějaké omluvy vůbec dočkala." Řekl a dveře za ním zaklaply.

V noci to na mě najednou přišlo, dítě chtělo ven. Neštěstí u mě držela stráž jedna služebná, která povolala porodní báby.

Do pokoje vtrhlo pár stařenek s veškerými pomůckami, doufala jsem, že to nebude potřeba. Hlasitě jsem ječela, a bylo mi v tu chvíli jedno, že to slyší celý zámek, už jsem chtěla, aby bylo dítě venku. Byl to však šťastný den, 28. ledna 1568 se mi narodil syn.

Jedna ze služebných vyběhla ven a všem oznámila tu novinu, netrvalo dlouho, a konečně jsem spatřila svého Erika. Bylo poznat, že je dojatý, přisednul si ke mě a pohladil mě po vlasech.

"Jsi ta nejlepší žena pod sluncem."

Usmála jsem se, a podívala se směrem na své novorozeňátko.

"Je to syn."

Erik vstal a šel k němu, služky mu ho podali do náruče.

"Bude se jmenovat Gustav."

Nechápavě jsem se na něj podívala a hledala slova.

"Chceš ho pojmenovat po tvém otci?"

Položil našeho synka zpátky a vrátil se ke mě.

"Můj otec měl chyby, ale byl to velký muž. Náš Gustav po něm bude mít jistě jen ty dobré vlastnosti."

Objala jsem ho a přitiskla se na jeho hruď.

"Ani si nedokážeš představit, jak jsem šťastná. Máme dvě krásné, zdravé děti, brzy budu tvá žena nejen před bohem, ale i před celým světem, a co víc, bláznivě tě miluju."

Erik mě škrabkal po rameni a přitom se culil jako blázínek.

"Ještě před pár lety by nikdo nečekal, že ze mě bude sentimentální otec, co bude trávit noci se svou vlastní ženou. Nikdy bych netušil, co všechno dokáže láska."