Million Reasons

XVIII.

Cody (Čtvrtek, 6.7., 8:01)

◼▪◼

   Zabouchl za sebou dveře svého bytu, čímž se oddělil od Jayosna a Jade, a opřel se. Chvíli naslouchal, i když si nejprve řekl, že to neudělá. Ve chvíli, kdy uslyšel Jade říkat chudák Cody, ale usoudil, že víc už stejně neuslyší. Zaslechl jen tiché bouchání klíčů o dveře, když si Jay odemykal.

   Cody nebyl na něj tak naštvaný, jak čekal. Byl spíše zklamaný. Zklamaný, že se Jay snížil na takovou úroveň, aby Codymu lhal a zároveň mu bylo líto i Jade, protože to vypadalo, že jí lhal také.

   Povzdechl si a odrazil se od dveří. Najednou z něj vyprchala všechna energie a to bylo teprve ráno. Vrátil se zpátky do ložnice, kde bylo stále na zemi milion polštářů a hlavně Jayovo triko, které mu Cody půjčil a on stejně spal téměř nahatý.

   Vzal ho ze země. Nečuchal si k němu, jestli po něm voní, protože to Cody nechtěl vědět. Hodil ho do pračky, posbíral všechny polštáře, které Jayson rozházel, poskládal Jayovu deku a v koupelně vyhodil kartáček, který si Jay půjčil.

   Jayson. Jayson. Jayson. Byl najednou všude kolem.

   Cody zavrtěl hlavou, aby se vzpamatoval. Nechtěl na něj myslet a nejlépe alespoň tři dny ho nechtěl vidět. Chtěl být naštvaný, ale jelikož nebyl, chtěl to alespoň hrát.

   Vzal mobil a vytočil číslo Tiffany. Zvedla to po třetím pípnutí.

   Odkašlal si. "Prosím, řekni mi, že máš dneska čas."

   "Proč?" zeptala se Tiff. Podle zvuků, které jejich hovor doprovázely, usoudil, že zase nakupuje.

   "Potřebuju tvoje rady. Jdu ven."

   "Stále nechápu."

   Cody si oddechl. "Jdu ven," zopakoval, "protože se chci seznámit. S lidmi. Najít si kamarády, třeba i přítele. Jinak se tady zblázním."

   Tiffany se zasmála. "Ale ale, co se stalo?"

   "Na dlouhý vyprávění. Řeknu ti to, když dneska přijedeš, můžeš tady klidně přespat. Zajdeme do pár klubů a já si vyčistím hlavu."

   "Od Jaysona?"

   Cody zatnul zuby a tiše syknul. "Jo," přiznal po chvíli ticha.

   "Dobře, za pár hodin jsem u tebe."
  
   Cody se usmál. Rozloučil se se svou nejlepší kamarádkou a tipl hovor zrovna ve chvíli, když někdo začal bušit na dveře. Cody se na ně vyděšene podíval, ale zůstal stát. Nechtěl vydat jediný zvuk, i když bylo jasné, že Jay ví, že je tady.

   "Cody? Cody, otevři!"

   Byl to Jaysonův hlas a Cody pevně zavřel víčka a tiše si zanadával.

   "Chtěl jsem počkat alespoň den, ale..." Na chvíli se odmlčel. Nejspíš se díval na hodinky. "Deset minut ujde, ne? Jde o to, že vím, co za blbost jsem udělal, tak mě nech alespoň ti to vysvětlit."

   Cody nepotřeboval nic vysvětlit. Proto zůstal pořád potichu.

   "Vážně? Vím, že tam jsi. Stojím před dveřmi od tý doby, co jsi se zavřel. Jen jsem si k sobě hodil to oblečení."

   Cody si v duchu říkal, že nesmí povolit. Nesmí otevřít ty pitomé dveře.

   "Hraješ si na Růženku? Nebo na Sněhurku? Jsi pod kletbou, že tam teď někde ležíš a potřebuješ polibek z pravý lásky nebo co?" Jayson si za dveřmi odkašlal. "Dobře, tohle nebylo zrovna nejvhodnější."

   Cody se měl v plánu plácnout do čela, ale udržel se.

   "Oukej, chápu to. Máš právo být naštvaný."

   Uslyšel prásknutí dveří. Jaysonových dveří a konečně se uvolnil. A když už si myslel, že je po všem, bušení se ozvalo znovu.

   "Jak chceš. Sednu si před tvoje dveře a počkám, dokud nevyjdeš. Jednou vyjít musíš."

   Cody se nemusel kukátkem dívat, aby věděl, že si Jayson srandu nedělá. Stačilo, když další dvě hodiny slyšel, jak si Jayson na chodbě píská různé písničky z reklam a seriálů.

◼▪◼