L.

15.5K 1.2K 147
                                    

Jayson (Úterý, 1.5., 07:49)

◼▪◼

Jayson se probudil celý rozbolavěný. Nějak mu neprospívalo spát na nemocničním gauči, i když to byl teprve druhý den. Hned jak otevřel oči, si ještě k tomu uvědomil, že usnul na Codyho rameni. 

   "To jsi celou noc tak blbě seděl, protože jsem ti usnul na rameni?" zeptal se Jay, když se jeho oči přestaly automaticky slepovat zase k sobě kvůli světlu. Jakmile se od Codyho odtáhl, začal se Cody protahovat.

   "Nechtěl jsem tě budit," zamumlal s rukama nataženýma nad hlavou a hlasitě si zívl. "Nebylo to tak strašný."

   "Bože, měl jsi mě probudit. Musí tě bolet celé tělo, ten gauč je jak kámen," nedal se Jay. Cody dokončil své protahování a podíval se na Jayson.

   "Ty jsi zase nespal celý včerejšek. Takže ne, neprobudil bych tě ani kdyby mi šlo o život," pousmál se Cody.

   Jayson opravdu nespal nejméně třicet hodin, než se mohl vyspat teď. Včera, když Cody usnul, sedl si vedle postele mámy, která taky tvrdě spala, a pohledem propaloval přístroje, které mu oznamovaly, že je stále naživu. Až pak se tiše rozbrečel, když si představil, jak by reagoval, kdyby se na těch přístrojích objevila dlouhá rovná čára přímo před jeho očima.

   Codyho jeho vzlyky musely probudit, protože za pár sekund byl u něj a držel ho v objetí. Jayson nikdy nechtěl ukázat tuhle slabou stránku, kterou se snažil skrývat za jeho typickým chováním, ale taky věděl, že před Codym nemusí nic skrývat.

   Jay se podíval na postel, kde jeho máma ležela stále v tvrdém spánku. Pak ucítil Codyho ruku na jeho rameni.

   "Viděl jsem před chvíli na chodbě Rachel a Eddieho. Asi jsou zpátky. Takže co kdybychom teď jeli k vám, převlékli se, umyli, protože musíme smrdět jak tchoři, a chvíli si odpočinuli? Myslím, že chvíli to tady bez nás zvládnou," navrhl Cody. 

   Jay si nepatrně oddechl. Připadalo mu, jako by si právě prohodili role, protože Jayson byl většinou ten, co udržoval chladnou hlavu, zatímco Cody to nezvládal. Teď ale byl Jayson úplně mimo.

   "Jo. To zní rozumně," řekl nakonec a postavil se na nohy zrovna ve chvíli, kdy mu v kapse začal vyzvánět telefon. Naznačil Codymu, ať ještě chvíli počká, a vyšel na chodbu. Jelikož to bylo neznámé číslo, nejprve se ohlásil. "Jayson Polley, prosím."

   "Jaysone? Takže jste to vy! Tady profesor Flynn, pamatujete si mě ještě vůbec?" zasmál se muž na druhé straně telefonu. "Já vím, blbé vtipy, když jsou to teprve dva týdny po vašem ukončení studia. Ale mám pro vás nabídku."

   Jay zvědavě povytáhl obočí. "Dobrý den," nezapomněl pozdravit. "Nabídku?"

   "Není to zvykem, abych se tak ozýval už vystudovaným studentům, ale myslím, že by se vám to mohlo líbit," začal profesor. "Jde o pracovní nabídku a ne jen tak ledajakou, takže pokud nemáte v záloze nějakou práci, vím, že vy byste na tohle měl."

   Jayson se ohlédl, jestli je sám, nebo alespoň aby kolem něj nebyl někdo známý. Ještě se vzdálil od pokoje, kde byl Cody a jeho máma. "Poslouchám."

   "Jeden můj známý jde do důchodu. A tam, kde pracuje, je to velkolepé. Skvěle placená práce, jedná se o kvalitní společnost, kde pracovalo mnoho úžasných psychologů. A jelikož odchází, budou nabírat dva nové psychology."

   Jay se uchechtl. "A vy si myslíte, že já, bez praxe a zkušeností, bych mohl někoho takového zastoupit?"

   "Samozřejmě že ne. Společnost na jeho místo povýší někoho ze svých. Ale nabírají právě dva nové a nezkušené psychology. Tohle je jedinečná šance, jelikož se tohle neděje často. Tito lidé pak dělají psychology známým a významným osobnostem, proto je to tak dobře placená práce."

   "Slyším ve vašem hlase nějaké to ale," přerušil ho Jayson. "Má to nějaký háček, že?"

   Profesor Flynn si oddechl. "Vždycky napřed, co, Jaysone? Má to vlastně dva háčky."

   "Sem s tím."

   "První háček je, že zájem o toto místo je ohromný. Ale za prvé, vy jste výjimečný student a za druhé, mohl bych se za vás přimluvit."

   "Tak to pak není ani moc háček, ne?" pousmál se Jay. Na konci chodby uviděl Eddieho, a tak se ještě  pár kroku posunul z jeho dohledu.

   "Možná ne. Ale ten druhý háček je o něco vetší."

   "A to?"

   "Jak by se vám líbilo přestěhovat se do Toronta?"

   Jay v tu chvíli musel zbělet jako stěna. Překvapeně se zprudka nadechl. "Toronto? Kanada? Vždyť je to tak tisíc kilometrů odsud, ne?"

   "Necelých devět set."

   Jayson se uchechtl. Jako by ho snad taková zpráva mohla uklidnit. Podíval se k otevřeným dveřím pokoje, kde seděl Cody, jelikož on byl ta první věc, která ho napadla. Kdyby to Jay opravdu zvážil, byl by Cody ochotný přestěhovat se s ním?

   Jelikož Jay neodpovídal, profesor pokračoval: "Máte čas na rozmyšlenou. Prvního září ten můj známý odchází do důchodu, přičemž pohovor se zájemci je někdy v půlce srpna nebo tak nějak. A i potom máte čas do října na rozmyšlenou, pokud vás přijmou."

   Jayson, celý zmatený, vydechl. "Jasně."

   "Je to opravdu jedinečná nabídka. O takovém životě se může psychologům jen zdát. A já vím, že vy na to máte."

   Jay si vždy myslel, že skončí někde na nějaké škole jako školní psycholog. Jeho výsledky sice vždy byly vynikající, ale nepřišlo mu, že by si toho někdo všímal. Ale byl na omylu.

   "Já... Musím se rozmyslet. Už s někým bydlím, takže by to bylo složitější," vysvětlil Jayson.

   "Chápu. Stačí, když mi dáte vědět do konce července. Na rozmyšlení máte plno času."

   Doslova cítil ten profesorův úsměv, se kterým teď určitě mluvil do telefonu. A i když si myslel, že takovou nabídku okamžitě zavrhne, jakmile ukončil hovor, uložil si profesorovo číslo.

   Když se pak vracel za Codym, rozhodl se, že zatím mu nic o tom říkat nebude. Nebral tu nabídku nijak vážně, takže jestli to bude brát seriózněji později, řekl by mu to pak.

   Tak ale nějak tušil, že žádat Codyho, aby se s ním přestěhoval tak daleko, by bylo moc. Ještě když měl Cody zrovna menší brigádu v televizi kousek od vysoké, ve vysílání o počasí, kde to vypadalo, že by ho mohli začít brát seriózněji. Kde by dokonce mohl mít i pracovní místo.

   Jakmile ale vstoupil na pokoj, všechny myšlenky o té nabídce ho opustily, když uviděl široký úsměv na Codyho tváři, jak se bavil s jeho sestrou Rachel. Uvědomil si, že něco tak velkého by po Codym nemohl žádat. A jestli jo, budou si o tom muset ještě vážně promluvit.

  ◼▪◼  

Million ReasonsKde žijí příběhy. Začni objevovat