Harley Winchester(Avengers, Spn) [DOKONČENO]

18

Už je to nějaká doba, kdy Thanos získal všechny kameny nekonečna a vyhladil půlku vesmíru, a co jsme dělali my? No, pluli vesmírem a snažili se opravit Quillovu loď, teda, Nebula s Tonym se snažili opravit loď abychom se mohli dostat domů.

Voda nám došla před pár dny, jídla není taky extra moc a kyslík nám dojde za pár dní, možná i dřív. Asi si teď říkáte ,,Ale vždyť ty máš schopnosti, proč se nepřenesete na zem?'', kdybych mohla tak to udělám, ale všechnu svou sílu jsem spotřebovala na Thanose, takže jsem nepoužitelná.

Já a Sam jsme se snažili pomoc při opravě lodi, ale Tony s Nebulou nás vždy vyhnali že to zvládnou sami, takže jediné co jsme my dva dělali bylo to že jsme na ně hleděli a sem tam jim něco podali.

Byla jsem opřená o zeď lodi a dívala se na Tonyho, jak poráží Nebulu v nějaké stupidní hře, zatímco Sam spal vedle mě. Odhrnula jsem mu vlasy z očí, které mu tam spadly, potom jsem vstala a sedla si vedle Nebuly, která ke mě natáhla pytlík s nějakým jídlem, já ho však odmítla a nechala jsem to jí, jako pokaždé co mi to nabídne.

,,Harley, takhle brzo umřeš pokud nebudeš jíst, vezmi si to.'' Přemlouvala mě Nebula už po několikáté, ale já jen zavrtěla hlavou.

,,Nechci, a navíc jsem už tak dost tlustá.'' Řekla jsem žertovným tónem a usmála se, ale pravda byla, že jsem byla hubená víc než by asi bylo zdrávo, věděla jsem to ale bylo mi to jedno, hlavně že ostatní mají co jíst a to je pro mě hlavní.

Šla jsem si sednout zpátky za Samem a opřela si hlavu o jeho rameno, a nechala zavřít oči, aspoň na tu chvilku co jsme tu byli.

Ale pak jsem ucítila náraz, jakoby do lodi něco strčilo a, začala se pohybovat rychleji, jakoby jí někdo řídil.

Vyskočila jsem na nohy a rozběhla jsem se k řídícímu můstku, a tam jsem to uviděla, zemi, naší zemi, náš domov. Stiskla jsem Tonyho rameno a nadějně jsem se na něj podívala, on se na mě unaveně, ale přesto souhlasně usmál a zakýval hlavou na souhlas, že se mi to nezdá.

Po chvíli jsme přistáli před Avengers základnou, kde už nás čekal uvítací výbor, který šel hned pomoct Tonymu, jasně byl na tom nejhůř z nás všech, ale haló, my jsme tu taky.

,,Same.'' Vydechl úlevou Dean a už se k němu hrnul, no jo já tu nejsem že? Pak když se doobjímali se konečně dostala řada na mě, přišel a přitáhl si mě k sobě jak nějakého medvěda.

,,Kde je máma?'' Cítila jsem jak ztuhnul, jak ani nedýchal, cítila jsem jak se mu srdce zastavilo strachem, něco nebylo v pořádku. ,,Deane.'' Řekla jsem opatrně a odtáhla se od něj tak, abych se mu mohla dívat zpříma do očí.

,,Kde je máma?'' Dean se na mě dlouze díval, pak mě chytl za ruku a odvedl mě a Sama dovnitř základny. Jak jsme tak šli, jeho tvář byla jako z kamene, nehnul ani brvou, a nakonec jsem pochopila proč.

Máma tam ležela, bledá jak stěna se zašitou dírou v hrudi, byla mrtvá.

,,Ne, nenenenene ne ne NE! Mami ne, prosím ne, tohle už ne, znova ne.'' Blekotala jsem jedno přes druhé, a ikdyž jsem věděla že se tohle stane, byla jsem v šoku.

Vzala jsem ji za její studenou ruku a Hladila ji palcem po hřbetě, zatímco mi slzy tekly po tváři a kapaly na podlahu.

,,Já..já to napravím, jo, o..oživím ji jako, jako ty agenty kdysi, jo, jo to půjde, no tak prosím.'' Natáhla jsem k ní ruce a soustředila jsem se, ale prostě to nešlo, necítila jsem nic.

,,Harley.'' Řekl opatrně Sam a vzal mě za ruku, ale já se mu vysmekla a soustředila se dál.

,,Ne já, já to zvládnu.''

,,Harley notak.''

,,ŘEKLA JSEM ŽE TO ZVLÁDNU.''

Vyjela jsem po něm a prudce jsem se otočila, ale to jsem dělat neměla protože mi ujely nohy a já spadla tvrdě na zem. Chvíli jsem tam šokem ležela a dívala se na bílý strop, než jsem začala ječet, vzteky jsem na plno začala ječet, kopat kolem sebe, mlátit pěstmi o zem, a můj křik se rozléhal celou místností, ne-li celým areálem.

,,Harley, uklidní se notak, HARLEY.'' Snažili se mě uklidnit, ale můj křik ještě zesílil, a slzy tekly víc než předtím.

,,ZA TO MŮŽE QUILL, ZA..ZA TO MŮŽE ON.'' Zapištěla jsem a bouchla pěstí znovu do podlahy.

Notnou chvíli bylo ticho, a za tu dobu jsem se stačila uklidnit a posadit.

Hodila jsem pohled na mrtvé tělo a snažila se spolknout ten obrovský knedlík v mém krku, který jen narůstal a narůstal.

,,Jak se to stalo.'' Nebyla to otázka určená na nikoho, řekla jsem to jen tak do toho tíživého ticha.

,,Jeden z Thanosových vojáků jí probodl, nestihl jsem nic udělat.'' Řekl mi Dean, který nespustil ze mě očí.

,,A Charlie? Je..?'' ,,Ne, není.'' Jen jsem přikývla, ani jsem si neoddechla úlevou protože jsem věděla že ještě něco příjde.

,, Rozpadla se jako ostatní.''

Ty slova do mě udeřily jako Thorův blesk, cukla jsem sebou kvůli tomu velkému návalu bolesti, ale nic jsem na to neřekla, ani nebrečela, jenom jsem si uvědomovala to, že lidi na kterých mi záleželo, lidi které jsem milovala a které jsem dlouho neviděla, jsem zase ztratila.

Hello guys, It's me....again. Omlouvám se že IW část byla tak hrozně krátká, ale prostě...abych byla upřímná už to chci mít z krku. Neříkám že mě nebaví psát to ne, ale mám i jiné díla které musím dokončit a které chci zrealizovat, takže to všem po lopatě. Teď jdeme do Endgame části, a ta možná bude taky krátká, asi kratší než IW, ale snad to nevadí🙂. Jinak vám děkuji za ohlasy u téhle prkotiny, nechápu jak se vám to může líbit🤔. No nic tak doufám že se vám tahle kapitola líbila, a co jiného říct než...Das widana.