Harley Winchester(Avengers, Spn) [DOKONČENO]

23

Měla jsem dobrý pocit, takový, jaký jsem neměla dobrých pět let, protože se k nám blížilo vítězství. Měli jsme všechny kameny nekonečna, které se nám podařilo bezpečně získat, a teď máme i rukavici, díky Tonyho šikovným ručkám.

Ale nastal jeden zásadní problém, nad kterým se všichni začali hádat, kdo si tu rukavici nasadí a luskne? Huh, dnešek je plný otázek, ale nikde žádná spropadená odpověď! ,,Budu to já.'' Řekl Bruce a všichni jsme se na něj otočili, jak na zjevení.

,,Ty kameny mají v sobě gama záření, a já jsem jediný, kdo to může přežít.'' To...byla vlastně pravda, nikdo z nás nenamítal a Tony podal Bruceovi rukavici.

,,Jseš si jistej že to chceš udělat?'' Zeptala jsem se ho ještě předtím, než to začalo. ,,Nemáme navybranou, radši já než vy.'' Nejistě jsem se na něj usmála a šla jsem za klukama, abych kolem nás udělala kopuli z ledu.

Nic moc jsme neviděli, protože jsem udělala velmi tlustou vrstvu ledu, takže jsme viděli jen slabé záření a slyšeli Bruceův křik, ale i to mi stačilo, abych sebou trhla.

Dean mě vzal za ruku, aby mě uklidnil, to samé i Sam z druhé strany, oboum jsem ruce slabě zmáčkla na znamení že to zvládnu. A pak to přišlo, ostrá záře, která nás málem oslepila a kterou jsme viděli i přes led, zakryli jsme si oči a jediné co mohli dělat, bylo čekat.

Když záře ustála, zničila jsem kopuli a podívala se po Bruceovi, který se držel za ruku, kterou mě totálně upečenou z každé strany, nebyl to pěkný pohled.

,,Lidi, myslím že to vyšlo.'' Oznámil nám Scott, který stál u okna a díval se na tu změnu, kterou jsem viděla i já z té dálky. Slunce svítilo jasněji, ptáčci zpívali o něco hlasitěji a já cítila tu úlevu, která mě pohltila.

Začala jsem se smát, smát štěstím a možná i šílenstvím, že jsme to dokázali, že jsme všechny vrátili, že je zase všechno v pořádku, ale k pořádku to mělo velmi daleko.

Než jsem si stihla cokoli uvědomit nebo si něčeho všimnout, něco odbouchlo základnu, a já cítila ne štěstí, ale bolest celého těla.

Byla jsem ve vodě, mezi troskama základny, která ještě před chvílí stála celá, a nikde nikdo. ,,Deane? Same? Tony? Je tu někdo?'' Volala jsem a hledala jsem někoho, kohokoli, kdo by mi potvrdil, že jsou naživu.

Odsunula jsem nějaké kusy základny z cesty, abych se mohla  dostat někam jinam, abych mohla někoho najít. Po pár minutách jsem uviděla dvě postavy, jedna se skláněla nad druhou postavou, která asi byla v bezvědomí, protože ji ta první postava nadnášela, aby se neutopila.

,,Halo?'' Postava se okamžitě ohlédla za mým hlasem a já v něm poznala Deana. ,,Harley? Musíme se odsud dostat, Sam je v bezvědomí, a sám ho neunesu.''

Vysvětlil mi Dean situaci, když jsem se k nim dobrodila. Deanovi tekla z hlavy krev, sem tam měl na obličeji modřiny ale jinak vypadal dobře, zatímco Sam na tom  nebyl nějak dvakrát nejlíp.

,,Fajn, zkusíš ho vzít do náruče?'' Dean to tedy zkusil, a naštěstí pro nás, ho uzvedl, ještě štěstí že Sam jí ty svoje zeleniny. ,,Dobře, to bychom měli, teď se nelekni jo?''

Upozornila jsem Deana a dotkla se ho, hned jsme stáli někde venku, kde byl vyhled na boj mezi Tonym, Stevem, Thorem a...Thanosem? ,,Okey, Deane, musíš Sama dostat domů, zavolej Casse ať pro vás dojde, a ať ho uzdraví, jo? zavolám až bude po všem, slibuju.''

,, Zbláznila ses? Nenechám tě tu.'' Achjo, proč nikdy nikdo neudělá to, co řeknu? Jsou hluší nebo co? ,,A já zas nedovolím, aby se stalo ještě něco tobě, jednoho zraněného tu už máme.''