Harley Winchester(Avengers, Spn) [DOKONČENO]

Epilog

O osm let později, pohled třetí osoby

Dva sourozenci si hráli za domem, celí ušpinění od bláta, na kterém si hráli, a smáli se na celé kolo.

,, Marylin Rosewell Winchesterová, okamžitě se přestaň válet v tom blátě a jdi se umýt, ty to samé, Johne, jinak přísahám bohu že budete týden bez dezertu.''

Hubovala sourozence jejich matka, která měla slavnostní šedé šaty  nad kolena, a její blonďatý drdol ji uhlazeně seděl na temeni hlavy. ,,A ne že mi zamažete podlahu, nebo si ji umyjete sami.''

Stihla křiknou ještě na své děti, než zmizeli v domě. Její rusovlasá manželka to všechno sledovala s pobaveným výrazem ve tváři a přitom držící nejmladšího člena této pětičlenné rodinky.

,,Jen klid zlato, nic se přece neděje, tak se ušpinili no, to se stává.'' Snažila se uklidnit svou polovičku rusovláska, která viděla vztek v její tváři.

,,Klid? Klid! Už před hodinou měli být nachystaní, a už dávno jsme měli být v autě a jet za klukama! Uhh, ty jediný jsi tady ten zodpovědný, viď Deane?'' Promluvila blondýnka ke svému nejmladšímu dítěti a vzala si ho do náruče, aby si ho mohla pochovat.

,,Heh, odkdy jsi tak dochvilná? Na naše první rande jsi přišla pozdě, o půl hodiny.'' ,,Ale notak, nemůžu za to že těch duchů tam bylo víc než jsem předpokládala, nemůžeš mi to dávat za vinu.''

,,A co naše svatba! Za to taky mohli duchové?'' Blondýna na to neměla slov, samozřejmě si vybavila ten okamžik, kdy přišla na svůj vlastní svatební obřad pozdě, a jak to pro ni poté bylo nepříjemné, když jí to její starší bratr dával pořád sežrat.

,,Za to taky nemůžu, byla jsem unavená potom co mě jedna nejmenovaná osoba večer před obřadem tak zřídila.'' Přistoupila o krok blíž ke své ženě a podívala se jí zpříma do očí, na tváři se jí usadil úsměv, když se malá zrzka začervenala.

,,Někdy bychom si to mohly zopakovat co?'' ,, To rozhodně, strčíme děti klukům třeba na týden a budeme mít dům jen pro sebe.'' Zasmála se blondýna, chytla rusovlásku kolem pasu, přitáhla si ji k sobě a políbila ji, jako už tolikrát před tím.

,,No fůj, běžte se ocucávat někam jinam, my na to nejsme zvědaví.'' Vykřikl sedmiletý chlapec a zakryl si oči, to samé udělala i jeho sestra stojící vedle něho ve dveřích. ,,Tak hele vy dva, přestaňte remcat, vemte Deana a běžte do auta.'' Chlapec jen na svou matku vyplázl jazyk a utekl se svou sestrou pryč, blondýna to jen sledovala s otevřenou pusou, a když si uvědomila co se stalo, strčila svého syna do rukou své ženy a rozkřičela se na celý dům.

,,SAMUELI JOHNE WINCHESTERE, OKAMŽITĚ SE VRAŤ! ROSIE, TY TAKY! JAK CHCETE, ŽÁDNÝ DEZERT CELÝ MĚSÍC!'' Rusovláska nad svou ženou a dětmi jen kroutila hlavou, a podívala se na svého ročního syna, který ji pohled oplácel.

,,Tak doufejme že nebudeš jako tvoje matka, nebo hůř, jako tví sourozenci.'' Malý Dean se na svou matku jen usmál a začal mlátit těma svýma ručičkama o sebe, žena se usmála na svého syna nazpět a vydala se do domu uklidnit svou ženu, jako pokaždé když bylo díkůvzdání.

Tak, a toto je konec. Ani nevíte, jak mi tato kniha bude chybět, bylo u ní prolito hodně krve, potu, slz, a jiných tekutin ( Ehm  ehm, vůbec jsem teď nerecitovala Mabel z Městečka záhad, ehm ehm ), ale i přesto jsem si to užila, to psaní, to čtení vašich komentářů, které mi vykouzlily úsměv na tváři, všechno. Děkuji vám za ohlasy a komenty, které jste u téhle knihy dali, děkuji vám, že jste vydrželi až do samotného konce, děkuji vám za vše, jste úžasní, skvělí, báječní a mohla bych to tu vyjmenovávat donekonečna, co všechno jste. Těším se na vás u dalších knih, ale mezitím...Adios.