Harley Winchester(Avengers, Spn) [DOKONČENO]

22

Vím že tahle fotka nemá nic společného s dějem, ale já to sem prostě musela dát😂. Příjemné čtení❤️

Poté, co jsme si ověřili cestování v čase numero dos, které bylo více povedenější než to první, jsme si vysvětlili kde se jaký kámen nachází a rozdělili se do týmů.

Já, Sam a Dean jsme měli jít pro kámen duše, Tony, Steve, Scott a Bruce měli jít do roku 2012 pro kámen času a mysli, Thor a Rocket zas do Asgardu pro kámen jméno jsem zapomněla, a ti ostatní si to nějak rozdělili.

Byla jsem nervózní, vážně jsem se to snažila zakrýt, fakt jo, ale nějak to nešlo, nervozita šla ze mě cítit na sto honů. ,,Hele Ley, bude to v pohodě, jo? Získáte všechny kameny, zachráníte lidstvo a pak budeš zase s Charlie, dobře?''

Snažil se mě utěšit Pietro, a já se mu snažila to uvěřit, že všechno proběhne hladce, ale někde tam uvnitř jsem věděla, že se něco pokazí, a že to bude mít následky, za které dráze zaplatíme.

Cesta na planetu Vormir, kde se ukrýval kámen duše, byla divná. Nikdo z nás nepromluvil, ve vzduchu byla napjatá atmosféra a nevyřčená otázka: kdo se dneska vrátí domů? Nějak jsme na planetě zaparkovali letadlo a vystoupili, nikde nic nerostlo, byla to pustá planeta, na které byly jen schody vedoucí někam nahoru.

,, Už jsem vás očekával.'' Ani jsem si neuvědomila že je tam s námi ještě někdo, takže si asi dokážete živě představit to, jak moc jsem se lekla. Postava měla děravý hábit, pod kterým asi ani neměl nohy, protože levitoval, a to nebylo zdaleka to nejdivnější, jeho kůže byla rudá a neměl nos, jako Voldy z Pottera.

,,Fakt jo? Jak jsi mohl vědět že přiletíme?'' Zeptal se Dean ruďáka.

,,Já vím všechno, já znám všechny, Deane Winchestere, prvorozený synu Johna a Mary Winchesterovy. Znám i tebe, Harley, a i tebe Same, a vím pro co jste sem přišli, pojďte za mnou.''

Projel nás všechny ruďák pohledem a pak vystoupal, nebo odlevitoval po schodech nahoru, nám nezbývalo nic jiného než ho následovat. Na vrcholku byla postavená taková polozřícená brána, která vedla k útesu, ale nikde žádný kámen na dohlednu.

,,Dobře, jsme tady, dej nám ten kámen a my zas zmizíme, neboj hned ti ho vrátíme, jenom si ho na malinkatou chvilku vypůjčíme.''

Řekla jsem směrem k ruďákovi a natáhla k němu ruku, aby mi vydal ten zatracený šutr.

,,Já ten kámen nemám, ten je tam dole.'' Pověděl nám a ukázal prstem k útesu. Došli jsme na kraj útesu a podívali se dolů, bylo to celkem vysoko, nebudu lhát když řeknu, že se mi z toho udělalo nevolno.

,,Pokud chcete kámen získat, musíte obětovat to, co je vám nejdražší. Duše, za duši.'' Všichni tři jsme se po sobě podívali, pak jsme pohled zase upřeli do té propasti, která měla vzít život jednomu z nás.

,,Ne, tohle ne, znovu ne, tomuhle jsem se chtěl přesně vyhnout.'' Začal Dean nadávat a odešel od útesu co nejdál.

,,No dává to celkem smysl, Thanos přijel se svou dcerou, ale odjel bez ní.'' Řekla jsem zamyšleně a stále hleděla na tu propast.

,,Tak pokud se má obětovat jen jeden z nás,  asi víme kdo to bude.'' Řekl Dean a pohlédl na mě a Sama pohledem, který jsem u něj viděla mockrát za život. No to si ze mě dělá srandu!

,,Tak na to zapomeň, ty neskočíš do tý díry tam, zakazuju ti to jako...'' ,,Jako?'' Zamyšleně jsem se podívala na nebe a přemýšlela, jak větu dokončím. ,,Jako mladší sestra staršímu.'' Dean jen zakroutil hlavou a šel o kousek blíž k propasti.

,,Musím to být já, na tomhle světě jsem neměl být už hodně dlouho.'' ,,Tak hele, já jsem umřela jen jednou, taky si to chci vyzkoušet víckrát.'' Našpulila jsem rty a chytla ho silně za paži, do které jsem zaryla nehty. ,,A dneska umře jen jeden člověk, a to budu já.''

Hned jak jsem to dořekla jsem mu podkopla nohy a běžela k útesu, ale to mě nemusel zalehnout Sam, který se rozhodl taky bojovat o to, kdo si vyzkouší skok z útesu.

Abych se osvobodila, musela jsem možná až přehnaně moc Sama praštit loktem do žeber, a když ze mě slezl, rozběhla jsem se za Deanem, který byl skoro u kraje a skočila na něj, jak to udělal Sam mě.

,,Nenechám tě umřít.'' Zahučel Dean pode mnou a snažil se mě přeprat, jenže marně

,, Ani já tebe, a proto to budu já, nezlob se.'' Přimrazila jsem ho na místě, to samé jsem udělala i Samovi a vstala, otočila se k útesu a celou svou rychlostí jsem se rozeběhla a skočila.

Deanův pohled

Viděl jsem ji umírat, zase. Jenže tentokrát to bylo jiné, více bolestivé než před sedmi lety v nemocnici, kde jsem ji nemohl před smrtí uchránit, rady jsem ale mohl, a selhal jsem.

Když jsem se nějak dostal z toho ledového "vězení", pomohl jsem i Samovi ven a rychle jsme běželi k útesu. Ležela tam, s krví úplně všude pod sebou. Byl to hrozný pohled, vidět ji znovu mrtvou, člověk by řekl že bychom na tohle měli být zvyklí, vidět někoho umírat, jenže na tohle jsme nebyli připravení, nebyli jsme připraveni na to že nás zase Harley opustí, tentokrát už navždy.

Probudil jsem se někde ve vodě, ale nebyl jsem mokrý, a voda nebyla hluboká, takže se v ní nedalo utopit. Ucítil jsem jak něco držím v ruce, otevřel jsem dlaň a podíval se do ní, byl tam kámen, kámen za který položila moje sestra život. Nenáviděl jsem se, že jsem ji nezastavil, že jsem nic neudělal, že jsem ji nechal umřít.

Když jsme se vrátili zpět do Avengers základny, byli tam všichni, Tony, Nat, Clint, Bruce, Scott, prostě všichni, kromě ní.

,,Deane, co se stalo? Máte kámen?'' Zeptal se Tony a popošel ke mě blíž. ,,Harley, ona...ona to nezvládla.'' Hlesl jsem skoro neslyšitelně, ale protože bylo ticho jak v hrobu, tak to všichni slyšeli. Nejdivnější na tom bylo to, že se po sobě všichni hned divně podívali.

,,Co to meleš? Vždyť je tady.'' Řekla Nataša a ukázala za sebe, kde opravdu stála Harley, živá, z masa, kostí, a usměvavá jako kdyby si něco šňupla.

,,Ahoj, tak co máte ten kámen? Já doufám že jo, protože pokud ne, moje "smrt"byla totálně k ničemu.''

Hleděl jsem na ni, s nevěřícím výrazem a otevřenou pusou dokořán, na tohle jsem nemohl najít ta správná slova. ,,Co? Jak? Jak jsi...?'' Blekotal jsem , nemohouct to pochopit.

,,Je to prosté, i smrt se dá sfalšovat, příkladem je Sherlock, a taky umím udělat velice živou napodobiznu sebe sama, takže jsem vytvořila druhou Harley, zneviditelnila se, pak jsem se dostala sem a čekala na vás, naštěstí ruďák nic nepoznal takže to vyšlo, jak vidím''

Poukázala na kámen v mé ruce a nepřestávala se usmívat, na tohle jsem neměl odpověď, tak jsem radši vstal, pomohl Samovi na nohy a s nevěřícným kroucením hlavy odešel, bylo toho na mě až moc.

,,Já tě vážně do toho bunkru zabarikáduju, jestli tohle budeš dělat pořád.'' Stihl jsem ještě na Harley křiknout, než jsem odešel do jiné místnosti.