MELS // Severus Snape FF //

-39-

Dny jako by splynuly v jeden a byl tu víkend. Severus vítal tento zdánlivě volný čas s otevřenou náručí. Ke konci roku měl všeho vždy šíleně po krk. Studenti se utrhnou ze řetězu se závanem prázdnin, běhají po chodbě a čím více zkoušek je za nimi, tím více se jejich úsměvy roztahují. A samozřejmě čím více jsou veselejší, tím více bývá Severus zamračený.

Letos se tento stav ale ne a ne dostavit. Samozřejmě ho studenti štvali, to bez pochyby, ale tak nějak si nepřál, aby škola skončila. Už nad tím přemýšlel nějakou dobu. Ještě o tom s Mels nemluvili, ale bylo jasné, že ona asi bude chtít strávit čas u své rodiny, pokud nějakou někde má nebo u svých přátel. A on neměl ještě dost odvahy, aby ji k sobě pozval, byť je na pár dní.

Kvůli tomu, že byl bez její přítomnosti lehce mrzutý, začal vymýšlet, jak budou jeho vysněné dva měsíce klidu probíhat. Pokud mu to tedy Pán Zla a ten spratek dovolí.

Jakmile tato myšlenka proběhla jeho hlavou, proťala jeho mysl bolest ostrá jako střep. Ta agónie byla tak silná, že dokonce udolala i strach, který se cpal na povrch. Uvažoval rychle. S velkou námahou potáhl své myšlenky neviditelným pláštěm. Začal budovat.

Vypadalo to jako velká, prastará knihovna. Do řad úhledné, srovnané, lehce zaprášené knihy a pergameny to místo naplňovaly chladným a strohým klidem, ale Severus byl spokojený. Vypadalo to přesně jako on. Na konci knihovny byla zeď s tapiserií, která znázorňovala nějakou krajinu, jež nikdy dřív nespatřil, ale na tom nyní nezáleželo.

To ona byla bránou mezi touto iluzí, kterou už týdny piloval s Mels, a jeho reálnými myšlenkami a vzpomínkami. Byla by hrdá, kdyby viděla, jak rychle to tu vytvořil. Sice to stále nebylo trvalé, ale nyní to, díky Merlinovi, stačilo.

Cítil, jak tlak v jeho hlavě ustával, ale nechtěl zmizet. Byl zmatený, protože skrz brány Bradavic by to nemělo být možné, ale pokud hranice hradu neoslabila ani Znamení zla, není se divit, že byl možný i takto silný mentální útok.

Severus stál mimo přítomnost. Na tuto chvíli se uzamkl ve své hlavě a očekával útok. Na moment stál v knihovně jeho falešných myšlenek sám, ale po chvíli se vzedmula neviditelná vlna větru, která vyházela šuplíky a přihrádky jedné uličky, a odhodila ho o několik metrů ho dozadu.

Při nárazu si trochu vyrazil dech, což nebylo zrovna vhodné, protože to podle Mels znamenalo, že není ještě zcela pánem této iluze. Následně mu ale po podobné příhodě také řekla, že než se stane Lokiho starší a roztomilejší verzí, ještě to chvíli potrvá, že to od něj nikdo nechce ihned.

Při vzpomínce na jeho přítelkyni se odhodlaně zvedl a rozhodl se, že nezklame snahu, kterou vložila do jeho studia a vzepře se. Podíval se na toho neviditelného útočníka, za jehož tělem se vířila ta trocha prachu, kterou byly symbolicky posypány jeho starší, nějakou chvíli nepoužívané vzpomínky. Zajímavé. Jako by útočník přesně věděl, co ho zajímá. Mizera jeden.

Severus zavřel oči a hluboce se nadechl. Přemýšlel nad vším, co ho zrzka učila. Jeho mysl, jeho pravidla. Ona dokázala s tou svojí úchvatné věci. Proč by nemohl i on? Představil si stěnu, která se zhmotní přímo před tou osobou. Když ale otevřel oči, zanadával. Něco tak primitivního. Útočník se vrátil jinou uličko a zdál se být akorát pobouřen vzdorem. Prudce do něj narazil a povalil Severuse na jednu sekci jeho vzpomínek, která zahrnovala jeho studium ve třetím ročníku. Odporné chvíle.

Rychle se zvedl a pak ho to trklo. Jeho největší slabinou je nevědomost, kde se jeho útočník skrývá. V tom okamžiku se v jeho dlani objevila krabička plná rudého pudru. Když uviděl prach, který rychlostí Pottera na koštěti míří jeho směrem, zhluboka se nadechl a foukl jeho směrem. Reakce přišla okamžitě. Prudce se zastavil a Severus si ho mohl konečně pořádně prohlédnout.