MELS // Severus Snape FF //

-17-

"Sakra, sakra, sakra" ... ano. Asi takhle vypadalo to nejjemnější, co z Mels vypadlo. Kdyby někdo ale slyšel, jaké nadávky se jí ozývaly v hlavě..

Bylo krásné březnové ráno, pár dní po návštěvě Severuse, a Mels se rozhodla zkusit vodu v jezeře. Celé jezero bylo přímo gigantické, ovšem tohle bylo místečko, o kterém mnoho lidí nevědělo.

Kousek od famfrpálového hřiště, blízko zapovězeného lesa, byl kus vodní plochy schovaný mezi stromy. Byl velký zhruba jako stadion a mezi ním a zbytkem jezera byl úzký průliv, který někdo jako ona, trénovaný člověk, lehce mohl přeskočit.

Teď, když ranní běh skončil, se po hodně hodně letech odhodlala ke svému dávnému koníčku. Studená voda po fyzické výkonu v ní vždy mísila oheň a led, tu úžasnou kombinaci nyní tak vzácnou, že pro to byla ochotná udělat cokoliv. Voda se u ní držela celou tu dobu a oheň proplápolával během celého školního roku. Ovšem to, že během zápasu slyšela a cítila vítr... To bylo znamení, které nemohla ignorovat.

Ovšem země nic. Ani zachvění, ani náznak. Né že by se divila.

Udělala nějaké to tempo a cítila, jak jí cukají prsty u nohou. Ovšem žádný oheň a led. Jen prostá reakce jejího těla. Snažila se potlačit povzdech plný zklamání, ale marně.

Po chvíli vylezla ven, obmotala si tělo do připraveného ručníku. Dovolila si se chvilku unést tím pohledem. Slunce už bylo chvíli nad obzorem. Pomalu přecházelo z ranní cihlově červené do oranžové a jeho paprsky tančily po hladině. Ptáci zpívali a všude byl zvláštní klid, jako by se svět zastavil. V tu chvíli si Mels připadala jako doma, u severských jezer. Když byla mladá vždy si myslela, že nikdy nenajde podobné místo. Mýlila se.

O pár let později ji sem přivedl Sal a stalo se to jejich místem. Jen oni dva a ten téměř posvátný klid. Chyběly jí ty časy, zatraceně hodně ale už dávno zjistila, že i kdyby tu teď vedle ní stál .. ne. Už by to nebylo jako dřív.

S kapkou melancholie se otočila a téměř spadla do toho jezera znovu.

"Hel mi pomoz, Severusi!" vyjekla Mels zděšeně. Dotyčný ji pohotově chytil za ruku, když padala dozadu a Mels mu za to věnovala vděčný úsměv.

"Hel?" zeptal se Severus trochu zmateně, ale úsměv mu stále hrál na rtech. "Myslíš tím vládkyni mrtvých? Na to máš ještě čas nemyslíš?" zeptal se s úšklebkem.

Mels mu to jen odmávla rukou a dál se v tom už nechtěla moc pitvat. Radši se na něj snažila káravě podívat. Světe div se, snadno to nešlo.

"Severusi, to tě nikdo neučil, že lekat lidi se nesmí? Mohlo to se mnou taky seknout!" řekla mu.

"Upřímně, pokud s tebou neseklo to koupání v jezeře, malé leknutí tě teda rozhodně nepoloží," řekl a vypadal, jako že se velice baví. Skvělé, pomyslela si, vážně skvělé.

"Jen mi ještě vysvětli," řekl, když viděl, jak se nadechuje k odpovědi, "jak to, že máš příšerně teplou ruku, když si byla v ledové vodě?"

Ano, ano anooo! Radovala se v duchu Mels. Zkoumala svoji ruku, a vypadala, že přemýšlí. Snažila se skrýt jiskry, které určitě tančily v jejích očích.

"Asi ten ručník", řekla s lišáckým úsměvem, "je příjemně chundelatej."

Bylo na něm vidět, že jí to moc nežere, ale taky tušil, že by se nic nedozvěděl. Raději jí pomohl sebrat zbytek věcí a vydal se po jejím boku zpět k hradu.

"Přijdeš se dnes podívat na BA?" zeptala se zvědavě.

"Ano ovšem doslechl jsem se, že si s panem Potterem předáváte učitelský post. Kdybych nebyl tak zvědavý, jak budeš někoho učit, dělal bych své věci, které se mi během toho týdne, kdy jsem byl distancován nahromadily. Ovšem samozřejmě nemohu nechat pana Pottera jen tak ničit kvality výuky, kterou Bradavice nabízejí. Přijdu i příští týden, jelikož nevěřím ani slovo učitelům, kteří mu nadržují a vidí v něm druhého Merlina. Osobně si myslím, že ho přeceňují," dokončil svůj dlouhý monolog. Jak nečekané.