-16-

661 36 5
                                    

Mels byla neskutečně spokojená, že se Harry psychicky uzdravoval. Vrátil se k famfrpálu, jelikož po zápase a veškerém tom rozhovoru s ní mu došlo, jak bolestně mu to chybí. Ona to sama znala, ten odporný pocit, jakoby vám chyběl kus srdce a vy už neměli pro co žít. Sice se někteří trošku nejistě ošívali po tom výkonu, který Mels předvedla na zápase se Zmijozelem, ovšem ona si nedala říct a přece jenom, Harry je Harry. Oni ho zbožňují a hrají spolu už nějaký ten rok, tudíž ho zpátky přivítali velice vřele.

Jedna z mála věcí, která Mels chyběla poté, co odpustila družstvo, byl ten fyzický výkon. Její síla si tak navykla se vybalancovat tím pohybem, že když přestal, musela začít cvičit navíc. Ranní běhání bylo úžasné, ovšem někdy v noci musela využít Komnatu nejvyšší potřeby a do něčeho pořádně praštit.

To v ní vyvolávalo mnoho vzpomínek. Na její domov, rodný kraj. Její dobrodružství a životní cestu. Její rodiče, milovanou matku a otce.

Byl to právě její otec, který tvrdil, že by se měla umět bránit i jinak, než pomocí hůlky. Samozřejmě velmi lpěl na tom, aby s hůlkou dokázala zázraky, ovšem trval také na tom, aby uměla někomu rozbít nos, kdyby ji u sebe neměla. Obojí mu ráda splnila a byla vděčná za to, co jí naučil.

Její matka taky uměla rozdat nějakou tu ránu, ovšem byla to především brilantní čarodějka. Vymyslela velmi mnoho kouzel a v duelu se jí nemohl nikdo rovnat. Ona byla ten typ, který by byl ve třídě premiantem. Ovšem ona by vynikla ve všem. Obraně, přeměňování, formulích, lektvarech, zkrátka ve všech. Učitelé by ji milovali a studenti také. Ona byla nejlaskavější a nejchytřejší člověk, jakého kdy měla tu čest poznat.

Teď, když byl jeden z těch večerů, kdy musela upustit páru, vstupovala Mels do Komnaty se vzpomínkou právě na své rodiče. Před očima se jí zformovala úchvatná překážková dráha. Mels na sebe byla pyšná protože věděla, že by na ní teď oba byli pyšní.

Když se teď připravovala na první okruh usmyslela si, že zítra si dá průzkum, jelikož pozítří je první schůzka BA a ona o tom chtěla chvíli přemýšlet. Na mysl se jí dral její profesor, její přítel, na kterém závisela budoucnost tohoto kroužku. Přemýšlela, jak se asi dotyčný má. Jestli .. ne! Musela se v duchu okřiknout, jelikož si nemůže dovolit na něco takového myslet.

Odložila hůlku a zpříma se zadívala na svůj cíl. Odhodlaně se vrhla vpřed a její magie zpívala v rytmu jejích pohybů.

---

Následující den utekl jako voda. Mels by si nikdy nepomyslela, jak může být škola fajn. Vždycky se stranila jakýmkoliv lidnatějším akcím. Nebyla moc na kontakt s lidmi a ve svém tehdejším postavení to byl docela problém. Nyní, když se nad tím zamyslela, jednoduše nemohla uvěřit tomu, kolik zde získala přátel. Kdyby se neblížila válka a kolem neumírali lidé, byla by to krásná a idilická situace. Bohužel, nic není podle představ.

Právě mířila k bráně hradu pod měsícem v úzkém srpku, když za sebou zaslechla svižné kroky. Tu chůzi by poznala kdekoliv. Rychle uhla ke zdi, aby na ni dotyčný při chůzi nenarazil a zadržela dech.

Severus se řítil chodbou a rozhlížel se kolem. Jelikož mohlo být něco kolem večerky, spíš přes, Mels předpokládala, že hledal kohokoliv, komu by mohl odebrat body.

Když se přiblížil k ní všimla si, že se drží za zápěstí. To mohlo znamenat jen jednu věc a vzhledem k tomu, v jakém stavu se vrátil minule, se jí to ani trošičku nelíbilo.

Začala v duchu plánovat, že by mohla počkat u lesa a případě mu opět pomoci na ošetřovnu, když se stalo něco, co nečekala ani v nejmenším. V jednom okamžiku se Severus prudce zarazil na její úrovni a v tom dalším jí držel loket u krku a tisknul ji na zeď. Mels byla natolik vyvedená z míry, že jí jen chvilku trvalo, aby se vzpamatovala.

MELS // Severus Snape FF //Donde viven las historias. Descúbrelo ahora