MELS // Severus Snape FF //

-14-

Mels se vynořila v ponuré místnosti. Zdálo se, že celý dům žije, ovšem tady zatím nikdo nebyl. Jakmile vystoupila z krbu, oklepala si decentně oblečení. Zvolila něco "mudlovštějšího" a rozumně formálního. Říkala si, že by to mohlo být přátelštější v této době.

Rozhodla se vydat dál od krbu, když se před ní vynořil vytáhlý mladík se zrzavými vlasy. Když ji spatřil, překvapivě se zarazil, čímž nechal příležitost někomu za ním, aby ho srazil k zemi.

"Sakra Frede! To podkopává naší nynější autori...." jeho dvojče, jak velmi snadno zjistila, se také zarazilo. Mels potlačila smích a přistoupila k nim blíže.

"Vy budete Fred a George. Viděla jsem váš obchod na Příčné a musím říct, že to co děláte, je v této době skutečně potřebné. Já jsem Mels, těší mě!" řekla a natáhla k nim ruku.

Oba chlapci už ale byli na nohou a každý ji popadl za jedno rámě.

"Vítej mezi námi Mels, nejnovější člene Fénixova Řádu," řekl Fred.

"Velmi nás těší, když nás někdo dokáže takto ocenit," přidal se George k bratrovi a nasadil stejně slavnostní tón.

Mels jimi byla přímo vtlačena do místnosti s dlouhým stolem. Bylo zde asi patnáct lidí a všichni byli zapálení do diskuze, takže si jí téměř nikdo nevšiml. Našly se ovšem výjimky. Jednou z nich byla matka dvojčat, která se zarazila v polovině věty a otevřela ústa do němého údivu. S vykulenýma očima dloubala loktem do manžela a něco mu naznačovala ústy. Mels se musela uchechtnout. To si mohla myslet.

Další, kdo si jí bez pochyby všiml, byl samozřejmě majitel, ovšem s tím bylo něco jiného. Už ji nepropaloval nenávistným pohledem, ale blesk v jeho pohledu jí trochu děsil. Ať to prosím neznamená to, co to běžně znamená, prosila Mels všechny, na koho si vzpomněla.

Když dorazili ke stolu, dvojčata na chvíli utichla. Posadila ji mezi sebe a každý začal z jedné strany.

"Odkud jsi k nám vlastně přišla?"

"Joo, to je dobrá otázka Frede, nikdy jsme tě na škole neviděli," prohodil zamyšleně George.

"A věř, že někoho jako jsi ty bychom si všimli," řekl lišácky Fred.

"Ale jen škoda,"

"Že jsi neviděla pár skvělých kousků,"

"Přesně!" dodal George.

"Hele vidíš támhle?" začali s představováním.

"To je Pošuk Moody," řekl s úšklebkem bratr...

Mels z toho začala trochu bolet hlava. Střídala pohled z jednoho bratra na druhého a né že by jí nějak vadili nebo tak. Ovšem.. Ty informace jí k ničemu nebyly. Copak si mysleli, že jsem přijde aniž by si všechno zjistila? Bože, to jsou kapánek pošetilí.

Všimla si Severuse, který právě vcházel do místnosti. Ušklíbl se na ni téměř až škodolibě a Mels se na oko zamračila. Pak se jí úsměv zkroutil do podobného úšklebku. Pche. Ona se o sebe umí postarat.

"Pánové," začala zlehka a zdvořile, ovšem oni si stále jeli to svoje.

"Hej, můžete s tím přestat?" řekla rázněji, čím zaujala nejen bratry, ale i celou místnost, která ztichla. V ten okamžik vešel Brumbál s úsměvem pod vousy.

"Už je to nějaké to setkání, ovšem ještě nikdy tady nebyl tak krásný klid. Mám pocit, že umíte zázraky, slečno," řekl a sedl si do čela. Severus si sedl přímo naproti ní, ovšem ona si toho nijak nevšímala. Věnovala mu jen rychlý úsměv a pozornost přesunula na zamlklé bratry.