The song of life - Draco Malfoy

Part 10 Zasažena do srdce

Tákžeee, jsem zpět! :D Chtěla jsem vás trochu potrápit s dalším dílem, ale... to byl vtip, spíš tak úplně nebyl nápad :D Nakonec mám pocit, že tenhle díl se mi povedl snad ze všech nejvíc, ale tak hodnocení je hlavně na vás :3 Opět doporučuji písničku, protože k tomuhle dílu se neskutečně hodí, vážně! Nenutím vás si ji pouštět, ale bez jí je to nuda :D věřte mi, když jsem to psala, tak jsem si ji musela pouštět pořád dokola -_- :D Samozřejmě chci opět poděkovat za hvězdičky a vůbec za všechno! :) Nebudu to moc rozepisovat, jen doufám, že se vám bude tenhle díl líbit tak jako mně:3

„Vzmuž se trochu, Draco! Jsi snad můj syn, tak nedovol, abych se za sebe musel stydět!“

Chlapec, velmi podobný svému otci, seděl v křesle a mlčel. Blonďaté, skoro bílé vlasy mu spadaly do čela a šedivé oči, které měl sklopené k zemi, aby se nemusel střetnout s těmi otcovými. Na první pohled vypadali skoro stejně, ve skutečnosti by nemohli být více odlišní. Lucius Malfoy byl smrtijed dobrovolně a byl za to pyšný. Miloval ten pocit, že někomu vládne. Draco Malfoy byl sice smrtijed také, ovšem jeho volba to nebyla. Přestože přesný opak řekl Evelyn, věděla to, stejně jako on. Draco se nenáviděl za svoji slabost, kterou choval vůči otci. Měl k němu větší respekt než ke komukoliv jinému. Tak ho to sám Lucius učil.

„Posloucháš mě?!“ Prudce ho chytil za košili a vyšvihl ho do vzduchu.

Draco na něj vyděšeně civěl, neschopen slova.

„Chováš se jak malá holka!“ křikl blízko jeho obličeje a Draco se držel, aby se mu na tváři neobjevil úšklebek.

„Malá holka? Jen protože nejsem jako ty?!“

Draco sebral všechnu svoji odvahu, aby větu vůbec dokázal vyslovit nahlas. Okamžitě toho však zalitoval, když otcova ruka přistála na jeho tváři. Dracova hlava se o několik centimetrů otočila, přestože to čekal. Věděl přesně, že to jeho otec udělá, za tolik let si stihl zvyknout.

„Takhle se ke mně chovat nebudeš! Prostě to uděláš, ať chceš nebo ne!“

Lucius se otočil a Draco jen sledoval jeho vzdalující se postavu. A díval se na to místo ještě dlouho po tom, co jeho otec zmizel za rohem.

Už teď věděl, že to nedokáže. Úkol, který měl splnit, byl naprosto nemožný. Alespoň jemu to tak připadalo. Každou volnou chvíli přemýšlel, jak to udělat, aby plán vyšel, vždy však v sobě cítil nejistotu, která už ho pro jistotu ani neopouštěla.

Čas se krátil.

Připadal si jako na horské dráze, která jede neskutečnou rychlostí. Věděl, že potřebuje pomoc, ale nepřipadalo k úvahu někoho požádat. Crabbe s Goylem mu sice neustále kryli záda, ale... jsou to Crabbe a Goyl. Něco jim vysvětlit je jako hledat jehlu v kupce sena. Přesně tak nemožné.

Přicházejí.

Cítil, jak se celé jeho tělo napnulo. Po čele mu stékal pot, ruce se mu třásly. Nedokázal se pohnout z místa. Stál jako přikovaný.