The song of life - Draco Malfoy

Part 17 Na dně

Strašně moc jste mě potěšili, když jste napsali komentář! Myslím to vážně, musela jsem vysvětlovat, proč se na ten mobil culím jak idiot :D Moc vám děkuju! :) Další díl je... trochu o ničem, ale dobrá zpráva je, že od příště budu dělat delší díly! Nějak jsem zjistila, že kapitola by měla mít 8 - 16 stránek(!) a já se se svými čtyřmi stránkami můžu zahrabat. :D Tak aspoň to vás SNAD nakopne k dalšímu čtení! :)

Sledování krajiny ji téměř vždy dostalo ze všech obav a starostí. Dnes to bylo jiné. Pohled to byl sice krásný, ale Evelyn jeho krásu nevnímala. Nepřítomně zírala z okna a stále si jen přehrávala událost před několika hodinami. Byly přibližně dvě hodiny ráno, Evelyn však nedokázala usnout. Při vědomí stále viděla Kylea, jak se k ní stále přibližuje a nutí ji trpět. A ve snu by to bylo ještě horší. Už takhle to byl horor.

Brečela. Brečela dlouho do noci. Vyprázdnila zásoby slz, takže teď neměla co brečet. Mohla si to jen představovat. Nechtěla se na sebe ani podívat v zrcadle. Pokud vypadala jen z části tak, jak se cítila, lekla by se vlastního odrazu.

Na chvíli se probudila z transu, ve kterém byla pár dlouhých hodin. Vzhlédla k obloze a poprvé za celou noc si všimla zářivého Měsíce. Byl zrovna v úplňku a Evelyn připadal tak blízko. Tak, že se ho skoro mohla dotknout. Dříve by dokonce vztáhla ruku, aby se přesvědčila o dálce Měsíce se Zemí. Teď neměla ani náladu, ani sílu.

Možná bylo její chování akoro absurdní, ale jí to tak nepřipadalo. Cítila nenávist ke Ky- neříkej to jméno! Cítila nenávist k němu. Nenáviděla ho za to, co jí provedl. Nenáviděla ho za jeho osobnost. Nenáviděla ho za to, že se narodil, že se stal kouzelníkem, a že se kdy v Bradavicích potkali. Ale především nenáviděla sebe. Připadala si jako ty mudlovské dívky, o kterých slyšela. Že tyhle věci dělají běžně za peníze. Byla si vědoma toho, že ony to dělají dobrovolně, kdežto Evelyn neměla jinou možnost. Vlastně neměla sebemenší šanci se ubránit. Ale se vším, co jí včera vzal, zmizela i její typická osobnost. Cítila se teď nečistá.

Seděla na sedačce u okna. Ovšem ne ve svém pokoji. Nacházela se v Komnatě nejvyšší potřeby. Ze všeho nejvíce si přála být sama a cítila, že právě tato místnosti ji to dokáže dopřát. A měla pravdu. Možná se zbytečně schovávala před světem, ale v této chvíli nechtěla nic jiného. Věděla, že jí nikdo nedokáže pomoct. Nebo si to alespoň myslela.

Uslyšela kroky. Srdce se jí rozbušilo a pocit nebezpečí k ní opět věrně přispěchal. Neotočila se. Raději ani nechtěla vědět, kdo ji přišel poctit svou přítomností. V hlavě už se jí dávno začaly promítat ty nejhorší představy. Jen pevně přimkla rty k sobě a tiše čekala. Hluboko v duši měla pocit, že jen jde vstříc smrti.

Slyšela osobu už jen pár kroků od ní. Dýchej, je to v pohodě. A znovu, nádech, výdech...

„Bože, tady jsi!“ vykřikl někdo a osoba k ní okamžitě přiběhla. Konečně se odvážila pohlédnout neznámému do tváře.

Úlevně vydechla, když spatřila známé blonďaté vlasy a šedé oči, na druhou stranu nechtěla, aby ji našel. Chtěla být aspoň na chvíli sama. A on ji to celé zkazil...