The song of life - Draco Malfoy

Part 16 Nekončící noční můra

Jsem strašně moc ráda, že jste to nevzdali a stále četli dál! A doufám, že ani po dnešku mě nezavrhnete, protože... no, tosi přečtete sami :D Vyjádřím se k tomu na konci. ;)

Evelyn procházela chodbami. Vlastně je spíše protančila. Její špinavě blonďaté vlasy jí přitom vlály na jednu a potom zase na druhou stranu. Úsměv jí zářil na veselé tváři a její skvělá nálada se dala poznat na kilometry daleko. Kdekdo by si mohl pokládat otázku, z jakého důvodu se za celý den nezamračila. Neměla narozeniny a do Vánoc zbývalo ještě několik měsíců. Škola zrovna začala a s dalším rokem ji čekalo těžší studium. Popravdě, její úžasnou náladu neměla na svědomí žádná zvláštní událost. Byl to den jako každý jiný. Skoro.

Za celé to pozdvižení v její hlavě mohl on. Zmijozelský student. Jeden ze smrtijedů. Ten nejsebestřednější a nejrozmazlenější kluk, kterého si mohla vybrat. A přesto si byla jistá, že nikoho jiného volit nemohla. Protože on jí vždy dokázal vykouzlit úsměv na tváři. Jedním slovem, jednou větou jí dokáže potěšit. Pravda, i urazit nebo naštvat. Ale pro všechno dobré může na to špatné zapomenout. Ne, neignoruje jeho sobeckou povahu, ani povýšený postoj vůči druhým. Je to jen další věc, kterou na něm tolik zbožňuje. Protože všechny ty části dávají dohromady stavbu celé osobnosti Draca.

Právě z tohoto důvodu pobíhá po chodbě a ignoruje tázavé pohledy kolemjdoucích. Jen jedna věc ji znepokovala a uvnitř těla sžírala. Bylo několik minut po čtvrté hodině. Draco odešel kolem šesté a stále se ještě neukázal. Chápala, že nemůže být jen s ní, že jeho rodiče by nejspíš měli spoustu otázek. Jen si moc dobře pamatovala, jak říkal, že se hned po snídani vrátí. Měla trochu strach, že se něco pokazilo. Možná něco s jeho osobním přemisťováním. Co když už to znovu nepůjde? Co když ho neuvidím? Co když – Moc otázek. Mohla by přemýšlením nad dalším co když strávit celé odpoledne. Přijde. Ty to víš, on to ví. Možná až večer nebo zítra, ale přijde! Křičelo její podvědomí, aby ji uklidnilo z děsivých myšlenek.

Ginny a Neville se jí před několika hodinami schovali. Evelyn bohužel neměla náladu hrát na známou hru na schovávanou. Alespoň tak měla víc času si zaběhnout do knihovny. Hermiona ji zřejmě nějak podvědomě ovlivnila, takže teď bez knih vydržela jen velmi krátkou dobu. Četla už dříve – měla oblíbenou knihu. V originále se to jmenovalo Vivre et laisser vivre, ale protože francouzčtinu neovládala zrovna nejlépe – francouzštinu neovládala vůbec – četla si to v překladu. Žij a nech žít byla kniha, kterou milovala. Mohla by ji číst stále dokola a nikdy by ji neomrzela.

Knihovna byla skoro prázdná. Hermiona byla jedna z mála studentů, kteří ji navštěvovali téměř každý den. A Evelyn si teď připadala jako její potomek. Do nosu vtáhla vůni knih, respektive vůni listů. Kdykoliv to Hermiona nadšeně vyprávěla, nikdo jí nevěřil. Teď už to Evelyn pochopila.

Sedla si na židli a otevřela knihu, kterou si před chvílí vytáhla z regálu. Ani netušila její jméno, zaujal ji její obal. Četla a četla a četla, až najednou byla skoro uprostřed. Klidně by mohla pokračovat, ale byla doslova vyhnána netrpělivou knihovnicí. Evelyn tedy musela knihovnu opustit. Kolem ní procházeli další studenti a povídali si. Evelyn je neměla v plánu poslouchat, ale nebylo možné nezaslechnout čas, který zrovna řešili. Půl sedmé! Na chvíli přemýšlela, zda v knihovně na chvíli neusnula, bylo by to vysvětlitelnější.

Vykračovala si po chodbě. Sice už ne tím tanečním krokem, ovšem svižnější chůzi si nemohla odpustit. Chodby se pomalu začaly vyprazdňovat, jak se všichni chystali na večeři nebo do společenských místností. Evelyn zvolila tu druhou možnost. Neměla hlad ani chuť. Už skoro zacházela za chodbu, když si všimla tmavé postavy, mířící do temné chodby. Evelyn nechtěla nikoho sledovat. Jenže se zvědavostí se prostě nedá bojovat. Následovala tedy osobu docela opačným směrem, než měla původně namířeno.