The song of life - Draco Malfoy

Part 14 Nepříjemné zprávy

Ahooojky:) Původně jsem měla v plánu poslat 14. díl 14. února - tudíž na Valentýna. Omlouvám se, nějak to nevyšlo. :D Opět je tady trochu větší skok, ale jinak by to nešlo. Nechtěla jsem psát 20 dílů jen o létě, kde se stejně moc zajímavých věcí nestalo... Snad mi to odpustíte a užijete si nový díl! :)

  Stejně jako před dvěma měsíci, Evelyn teď seděla na posteli a házela jednotlivé oblečení do prostorného kufru. Prázdniny utekly jako voda, přesto toho Evelyn zažila víc než dost. Například poslední a také nejzajímavější moment z celého léta byl, když se konala svatba u Weasleyů. Evelyn byla mezi pozvanými, takže věděla o mnoho víc než Rita Holoubková, která okamžitě napsala článek. Vše probíhalo normálně. Každý se bavil a užíval si posledních dní léta. Potom se to stalo: Smrtijedi napadli dům Weasleyů a všichni se snažili co nejrychleji utéct. Evelyn sama nevěděla, jak se dostala domů. Byla tak vyděšená, že si toho moc nepamatovala. Věděla však jistě, že se Harry, Ron a Hermiona přemístili neznámo kam. To znamenalo, že se Evelyn skutečně nepodaří Harryho přemluvit, aby se k nim v hledání viteálů mohla přidat, jak původně plánovala.

  Konečně se jí podařilo zapnout kufr. Měla ho nacpaný k prasknutí a o jeho hmotnosti nemluvě, takže byla upřímně ráda za kolečka, která ji tuto námahu dost ulehčovala. Sešla po schodech až do předsíně, kde už čekali netrpěliví rodiče. Evelyn je musela dlouho přemlouvat, aby jí konečně dali svolení se vrátit do Bradavic. Všichni moc dobře věděli, co se v kouzelnickém a vlastně i mudlovském světě děje. O svoji dceru se báli víc než o cokoliv jiného. Harryho měli také rádi, ovšem věděli, co musí udělat. A taky neměli dostatek času mu jeho plány zatrhnout.

  „Máš všechno?“ zeptala se Rose.

Starost se ukázala na její tváři. Měla kruhy pod očima, které se jí nepodařilo zamaskovat, a celá za ty dva měsíce tak nějak zestárla. Nejen fyzicky, ale i duševně. Hlavně duševně.

  „Myslím, že ano,“ pokusila se o úsměv a následovala své rodiče do auta.

  Na nástupišti devět a třičtvrtě byl jako obvykle hrozný zmatek a shon. Všichni se po dlouhé době viděli, takže se to teď snažili dohnat. Evelyn si všimla nervózních dětí, kteří zřejmě půjdou do prvního ročníku. Vypadali natěšeně, přesto víc než vyděšeně, kam je asi Moudrý klobouk pošle.

  „Myslíš, že to zvládneš?“ Ozval se za ní hlas jejího táty. Starostlivě se rozhlížel po nástupišti, aby tak zakryl strach ve své tváři.

  „Vím to,“ odpověděla naprosto jistě a usmála se.

  Loučení bývá pro každého těžké. Stejně jako rodiče ostatních spolužáků, ani ti od Evelyn neměli daleko k slzám. Nechtěli nechávat svou dceru samotnou, ale věděli, že možná bude ve větší bezpečí než doma. Přece jen, jsou tam velice schopní profesoři.

  Evelyn oba své rodiče objala, aby je trochu povzbudila a nakonec i se svými zavazadly nastoupila do vlaku. Rozhlédla se. Snažila se rozpoznat zmáné tváře, ale kvůli přeplněnému vlaku se jí to nepodařilo. Protahovala se kolem ostatních, když za sebou uslyšela někoho volat své jméno.

  „Nazdárek, Lyn!“

Otočila se a konečně viděla někoho známého. Lenka Láskorádová se k ní hrnula z úplně druhé strany vlaku a přitom na ni divoce mávala.