Idit

18.

Na dlani jí sedělo malinké stvořeníčko s křidélky. To musí být určitě víla, problesklo Idit hlavou. Učila se o nich na poslední hodině o kouzelných tvorech. Ale dost ji překvapuje, že tahle víla mluví, totiž obyčejně nemluví. Se zaujetím sledovala to stvořeníčko na své ruce a obdivovala ta krásná křídla. Víla se snažila zvednout brož, ale byla pro ni příliš těžká. „Chceš pomoct? Můžu ti ji třeba někam položit," zeptala se Idit již vysílené víly. Ta přikývla a ukázala jí malou dutinku v kmeni černého bezu. „Polož to sem." Idit ji poslechla. „A teď mi prosím řekni, co víš o mé hůlce, proč mě neposlouchá?" Víla ještě chvíli obdivovala blyštivou brož, ale pak se otočila a odpověděla. „Hůlka si vždy vybírá čaroděje. Tvoje hůlka tě neposlouchá, protože si tě vybrala jen jedna její část." Víla přilétla blíž a posadila se na Iditinu hůlku a přiložila k ní ucho: „No vidíš jádro máš správné, energie v něm proudí, ale tisové dřevo všechnu tu magii izoluje, to není dřevo pro tebe." Idit na vílu překvapeně hleděla, kolik toho tohle malé stvořeníčko ví. „A které dřevo je tedy pro mě to pravé?" Zeptala se nedočkavě dívka. Víla se zasmála: „To jsi vážně tak hloupá? Tak se rozhlédni. Vždyť tenhle bez z tvojí přítomnosti doslova rozkvetl..." Idit pochopila, co jí víla říká: „Takže myslíš, že kdybych měla bezovou hůlku s jádrem žíně z testrála, tak..." Víla jí skočila do řeči: „Nemyslím, já to vím. Když mě poslechneš, tak ti kouzlení půjde samo." Zašvitořila naposledy víla. Zatřepotala křídly a zmizela v dutině stromu. Idit zůstala sedět na kameni opět sama. Přemýšlela o všem, co jí víla řekla, a zda jí může věřit.

Začal se zvedat vítr a na krajinu padat tma. Idit začala být zima. Z oblého kamene se sklouzla dolů a nohama přistála v měkké, ale od rosy již mokré trávě. Vydala se zpět k hradu. V oknech se postupně rozsvěcovaly svíce a petrolejky. Žluté světlo pronikalo okenními tabulemi ven a osvětlovalo Idit cestu. Před hradní bránou se ještě jednou pořádně nadechla studeného vzduchu.

Idit šla rovnou do svého pokoje. Ve společenské místnosti pozdravila pár spolužáků, kteří se tam společně učili. V ložnici si zapálila svíčku a rozdělala oheň v krbu. Její zkřehlé prsty začaly konečně pociťovat teplo. Rafael pokojně spal ve své krabici. Dívka si do ruky vzala hřeben. Rozpletla si cop a zrzavé kadeře pomalu rozčesávala dřevěnými zuby hřebenu. Měla pocit, jako by rozvázala všechny své spletité myšlenky a hřebenem je rozplétala a dávala jim konečně nějaký směr. Rozhodla se, že poslechne radu víly a zkusí si obstarat novou hůlku. Jen zatím ještě nevěděla, jak to udělá.