Idit

24.

Ten večer ulehala Idit s těžkou hlavou. Už ji unavovalo neznat odpovědi, všude byla spousta otazníků. Doufala, že ráno bude moudřejší večera.

Bohužel tomu tak nebylo. Ráno se probudila celá rozlámaná a nevyspalá. Cítila se pod psa. V pokoji byla taková zima, že jí začaly drkotat zuby. Neochotně vylezla z postele a šla rozdělat oheň. I takováto obvyklá činnost ji rychle unavila. Vrátila se tedy zpět do vyhřátých přikrývek. Z krabice vyndala Rafaela a pomalu ho začala hladit po hlavě.

Pohled Severuse:

Profesor seděl na kmeni spadeného stromu. Musel to být velice starý strom, poněvadž kmen byl hodně silný. Prsty přejížděl po vrásčité struktuře kůry. Dnešní setkání s Albusem nebylo pozitivní, jeho obavy stále narůstají. Po loňském fiasku s Umbridgeovou doufal, že se Bradavice zase vrátí do normálu. Všechno okolo Pána zla mu začalo vyvolávat vzpomínky, minulost, kterou chtěl navždy zapomenout. Uvnitř sebe pociťoval zoufalství a,... a strach. Divil se sám sobě, že si takový pocit dokázal připustit. Ale to nebylo všechno. Někde hluboko uvnitř, nejhlouběji v jeho nitru se probudil cit, který už dlouhá léta nepocítil a zároveň ho nikdy cítit nepřestal. Bylo ironické, že si dokáže připustit strach, ale tento pocit nikoli. Sám na sobě pozoroval, že poslední dobou není ve své kůži. Ale neviděl jiné řešení. Popíral tu myšlenku co nejvíce to šlo, ale a stejně se mu malé útržky zjevovaly před očima a už to nedokázal a ani nechtěl zastavit. Zvučný smích mu zněl okolo uší. Hebké zrzavé vlasy skoro, jakoby cítil na polštářcích prstů. Oči barvy hořké čokolády se vpíjeli do jeho. Vůně divokého jahodníku a černého bezu, tu měl spojenou jen s ní. Ale už dlouho tyhle vůně necítil, stejně tak hořkost jejích očí, ani odraz slunce od okrových kadeří. A byla to jeho vina, to on ji odstrkoval. Ale proč? Kvůli Lily, zněla jeho odpověď. I když tušil, že to není pravdu. Ano Lily miloval celý život a stále ji miluje, ale je to jiné než dřív. Je to přece už tak dlouho. Vzpomínky blednou, a tak i city vyprchávají. Lily je minulost, na kterou nechce nikdy zapomenout, ale Idit, by mohla být budoucnost jen neví, jestli jeho.

Pohled Idit:

Podzim se už naplno projevil. Vybarvil všechno listí krásnými barvami. Přízemní mrazíky obalovaly rostliny do krystalek ledu. Vítr se čím dál častěji proháněl po loukách a zalézal lidem pod kabáty. Obyvatelé lesa, různých nor, hnízd a skulinek, se chystaly k zimnímu spánku. I Idit se také cítila jak před zimním spánkem. Zachumlaná po nos v peřinách usrkávala meduňkový čaj. V pokoji s ní seděl Jonatan, který si o ni dělala starosti, když ji celý den neviděl. Nezůstal však moc dlouho. Dívka chtěla odpočívat, a tak ji nechal o samotě.

Ani další ráno se Idit necítila líp, ale donutila se vstát z postele a převléct se. Unaveným nejistým krokem se vydala chodbami hradu na první hodinu. S námahou vyšla schody, které vedly z přízemí. Na chvíli se opřela o zeď a hlubokými nádechy se snažila vydýchat. Měla sucho v krku, kéž by si uvařila aspoň čaj, proběhlo jí hlavou. „Idit? Jste v pořádku?" Ozval se mužský hlas starostlivě. Chvíli jí trvalo, než zaostřila na osobu před sebou: „Severusi," pokusila se o úsměv. „Kam jste se vydala v takovém stavu?" Bez čekání na odpověď ji chytil kolem pasu a pokusil se ji podepřít. „Musím na hodinu," řekla a ukázala prstem směrem k východu. „Kdepak, musíte do postele," řekl nekompromisně a odvedl ji zpět do její koleje. Uložil jí do postele a pořádně roztopil krb. „Kdy jste naposledy jedla?" Zeptal se. Idit chvíli přemýšlela. Včera nejspíš nic. „Předevčírem," odpověděla tiše. Severus si povzdechl: „Přinesu vám něco k jídlu a omluvím vás z dnešních hodin. Dobře?" Idit přikývla a zavřela oči.

Probudilo ji jemné pohlazení po ruce: „Idit, vzbuďte se, polévka." Dívka rozlepila oči. Skláněl se nad ní Severus a na nočním stolku byla položená miska, ze které se ještě kouřilo. Idit si pokusila sednout. „Tady," zašmátral Severus v kapse hábitu, „vám posílají nějakou medicínu." A položil malou lahvičku hned vedle polévky. „Děkuji," řekla dívka. Nastala chvíle ticha. „Ehm, tak já  už zas radši půjdu," začal nemotorně Severus. Idit se na něho podívala: „Nemohl byste...tedy pokud máte čas...ještě chvíli zůstat?"