Idit

21.

Uběhlo pár dní, ve kterých se Idit trochu utápěla ve svých myšlenkách. Už musí přestat. A proto se rozhodla zajít do velké síně a napsat si pár domácích úkolů, už teď jich má až nad hlavu. Sedla si k jednomu ze stolů a otevřela si všechny sešity a učebnice. Jako první se pustila do úkolu z bylinkářství, protože ten vypadal nejsnadněji. „Ahoj, můžu si přisednout?" Ozvalo se za jejími zády. Bez čekání na odpověď se ten člověk stejně hned posadil. Když se dívka otočila, zjistila, že je to Harry. „Ah ahoj, dlouho jsem tě neviděla." Řekla Idit, byla ráda, že ho vidí. „Myslíme si, že se nám trochu vyhýbáš." Škádlil kamarádku Harry. „To určitě ne, jen toho teď mám nějak moc." „Tomu se ani nedivím," řekl chápavě, „Ale měla by sis na nás udělat chvilku času." Idit přikývla: „Máš pravdu. Tak já to tu dodělám, a pak se můžeme sejít?" „Víš...vlastně nás napadlo, jestli by ses nechtěla jít podívat na dnešní famfrpálový zápas. Já a Ron hrajeme." Idit chvíli přemýšlela, než jí došlo, co je to famfrpál. „Aha to je to s košťaty a míčem..." Harry se na tuhle odpověď zašklebil. „Tedy, ehm, půjdu moc ráda. Kdy?" Snažila se urovnat předchozí větu dívka. „Hermiona na tebe počká na nádvoří o půl třetí." Idit přikývla: „Už se moc těším." Harry tam s ní zůstal ještě nějakou dobu sedět. Dali si pomerančový džus, a když měl zrovna světlou chvilku, pomohl Idit s nějakým úkolem.

Venku bylo větrno a trochu mrholilo. Idit po boku s Hermionou a Lenkou vycházely z hradu, oblečené do kabátů a zachumlané v šálách. První letošní famfrpálový zápas. Pro Idit první v životě. Souboj mezi Nebelvírem a Mrzimorem. Takže dilema pro Idit, komu bude fandit. Samozřejmě, její kolej je Mrzimor, takže by měla stát při nich, ale v Nebelvíru má přátele, které chce podpořit. Asi zůstane nestranná a bude šťastná, ať už vyhraje kdokoli. Atmosféra na hřišti byla úžasná. Spousta žáků měla pomalované obličeje v kolejních barvách. Měli s sebou různé vlajky a trumpetky. Jen to počasí trochu kazilo dojem. Přítelkyně si našli místečko na jednom s ochozů, až po pár minutách si Idit uvědomila, že jsou v Nebelvírské sekci. Uslyšela hlasitý hvizd a hráči na košťatech se vznesli do vzduchu. Všechno najednou bylo tak rychlé, že ani nevěděla, co sledovat dřív. Občas zahlédla Harryho, ale většinou byl jen červená skvrna. Zato Rona v bráně pozorovala docela dobře, i když měl dost práce. Hermiona i Lenka týmy hlasitě povzbuzovaly. Na jednom z ochozů seděli bradavičtí učitelé. Nebyli tam všichni, ale i tak jich tam bylo dost. Mezi barevnými hábity zpozorovala černou postavu. Když zaostřila svůj zrak zjistila, že je to Severus. A najednou jí došlo, že právě ho, se snažila celou dobu najít. Zápas ho očividně nezajímal, potvrdilo to i jeho široké zívnutí. Jako by na sobě ucítil něčí pohled, a pátravě se začal dívat okolo.

Pohle Severuse:

V duchu si povídal sám se sebou. Bože, jak je tenhle zápas nudný. Kdyby hrál aspoň Zmijozel. A to počasí je taky úplně pod psa. Proč jsem sem vlastně chodil. No dobře, možná by mě potěšil pohled na to, jak Potter prohraje, ale abych se kvůli tomu nastydl...A taky, možná, jsem doufal, že bych ji mohl vidět...Tuhle myšlenku rychle zahnal hlasitým zívnutím. Jako by na sobě najednou ucítil něčí pohled. Pro jistotu se rozhlédl kolem sebe, ale nikoho nezpozoroval až najednou, to uviděl. Byla to ona. I přes takovou dálku uviděl její oči. Vycházelo z nich jakési horko, které okamžitě zaplavilo jeho tělo. Polekalo ho to. Zmateně odvrátil zrak. Chvíli se díval do země a najednou se zvedl a odešel.

Pohled Idit:

Podíval se na ni. Co má teď udělat? Usmát se? Je to jako by ji chytil při činu. Než stihla jakkoli zareagovat, tak sklopil zrak a odešel. To Idit trochu rozesmutnělo, ale napadlo ji, že musel odejít třeba na toaletu nebo tak něco. I když, to bylo docela nepravděpodobné.

Cesta zpátky do hradu byla celkem veselá, minimálně pro Hermionu. Nebelvír zvítězil. Idit byla také ráda, i když jí bylo trochu líto Mrzimoru. Před bránou hradu trio dívek doběhl Jonatan. „Ahoj Idit a eh, její kamarádky." Dívky nově příchozího chlapce také přivítaly. Lenka a Hermiona začaly na Idit spiklenecky pomrkávat. Ta na ně jen vyvalila oči. Hermiona tedy převzala situaci to svých rukou: „No, Lenka a já...už musíme někde být, tak eh, vás necháme spolu...O SAMOTĚ." Chytla Lenku za ruku a odtáhla ji. Idit se trochu začervenala: „Promiň oni jsou..." Jonatan jen zvedl ruku, na znamení, že nemusí nic vysvětlovat. „Víš viděl jsem tě na zápase. To byla tragédie co. Zase jsme prohráli. To, kdybych tam byl já..." Idit se na něj s očekáváním podívala. On se podrbal na hlavě a krásně se usmál: „No vlastně nic. Ale chtěl jsem se tě zeptat, máš už nějaké plány na večer? Teda on Cyprian je nemocný, tak jsme si říkali, že kdybys chtěla. Mohli bychom si zas něco zahrát."

Bylo něco málo po sedmé a Idit vešla do mrzimorské společenské místnosti. Několik studentů se tam jen tak povalovalo, nebo se bavili o prohraném zápase. U stolu, který se nacházel u malého okna už na ni čekal Jonatan s Cyprianem. Oba se na ni vesele usmívali. Cyprian měl krk ovázaný šátkem a na sobě měl oblečené zřejmě pyžamo. Idit se k nim usadila a před blonďatého kamaráda položila puntíkatý hrníček, plný hnědé tekutiny. „Slyšela jsem, že tě trápí nějaký bacil. Tak jsem ti přinesla meduňkový čaj. Ten zaručeně pomůže." Cyprian se na ni překvapeně, ale vděčně podíval: „Děkuji." Z čaje se ještě kouřilo, jak byl horký. On si, ale i přes to opatrně přicucnul. „Moc dobrý, je v něm med, že?" Idit přikývla: „Tak co si dneska zahrajeme?" Oba kamarádi pohlédli na hromádku karet.