Idit

7.

Ten děda mluví nesmysly, říkala si v duchu Idit, ti tři ho mají určitě na hlídání. Možná má Alzheimera, nebo tak něco. Odkašlala si: „Já a výjimečná? To určitě ne. Možná trochu divná, nebo potrhlá." Brumbálovi toto prohlášení připadalo úsměvné: „Ale to že jsi divná, nebo potrhlá nezabraňuje tomu, aby jsi byla i výjimečná. Víš Idit, ta tvoje výjimečnost spočívá v něčem jiném. Chci se tě zeptat. Nikdy se ti nepřihodilo něco zvláštního? Podivného? Nevysvětlitelného?" Položil otázku čaroděj a hluboko se dívce zadíval do očí. Idit nejprve nic nenapadalo, ale když nad tím začala více přemýšlet v mysli se jí najednou rojily vzpomínky. Jako první si vzpomněla na včerejší příhodu s rozděláváním ohně. Jako další následovala situace s kaluží meduňkového čaje. Potom se jí vybavila příhoda, kdy se v knize, kterou právě četla, začaly pohybovat obrázky. Další a další vzpomínky začaly následovat. Brumbál přesně věděl co se dívce honí hlavou a poznal, že měl pravdu. Ta zrzavá podivínka má v sobě kouzelnou moc. Idit se dobrala nakonec svých vzpomínek: „Možná se mi pár divných věcí stalo." „A chtěla by si zjistit proč?" Zeptal se Brumbál s jistým nadšením. „No já bych to určitě vědět chtěl," řekl Ron. Hermiona se z jeho prohlášení začervenala studem. „Pane profesore," připojil se Harry, „Myslím, že vím, čím to je, asi jsem kdysi zažíval něco podobného." „Ano, máš pravdu Harry, myslím, že si mohl něco podobného zažít a zažila to i spousta dalších," řekl Albus a položil chlapci ruku na rameno. „Idit je, dle mého názoru, jak se říká, pozdní květ. Její schopnosti se projevily později, až v dospělém věku." Dívka nevěděla, která bije. Co prožívali podobně? Jaký pozdní květ? O čem to tady mluví? Bylo to moc neznámých najednou. „Vypadáš velice zmateně drahá," poznamenal Brumbál, „Plně tomu rozumí a brzy ti odpovím na všechny tvé otázky. Jen bych teď potřeboval abys mi věřila, nebo se o to aspoň pokusila." Natáhl k dívce dlaň a vyzval ji, aby na ni položila tu svoji. Idit zaváhala, ale nakonec dlaň poslušně vložila do jeho. „Teď prosím zavři oči, a mysli na nejkrásnější moment, který si kdy zažila, zkos si vybavit každý jeho detail." Dívka poslechla a udělala vše podle pokynů. Na dlani ucítila lehký vánek a jemné zašimrání. Když otevřela oči uviděla nádherný bílý leknín, který se vznášel jen pár centimetrů nad její dlaní. Okouzlením málem přestala dýchat. I ostatní v místnosti se nechali očarovat, tím kouzelným úkazem. „Snad nejsem jediná, kdo to vidí," zašeptala Idit do ticha. Odpověděl jí dívčí hlas Hermiony: „Nejsi vidíme to všichni, je to nádherné." „Souhlasím se slečnou Grangerovou, je to krásné kouzlo. Zajímavé na něm je, že každá květina je závislá na vzpomínce. Například růže, je založena na vzpomínce obsahující vášeň, chtíč, napětí. Naopak leknín, který zde můžeme vidět, je opravdu unikátní, protože ho dokázal vyčarovat jen jediný čaroděj a teď se k němu přidala i Idit. Tato rostlina je spojována s těmi nejčistšími vzpomínkami," Řekl Brumbál a na chvíli se zamyslel. Leknín levitující nad bílou dívčinou dlaní začal pomalu uvadat. „Co se to děje," zesmutněla Idit. „Tvoje vzpomínka začala slábnout, přestala si se na ni soustředit," vysvětlila Hermiona. „Myslím, že teď už i ty věříš tomu, že jsi výjimečná, a proto bych ti rád nabídnul pomoc. Musíš se naučit svoje schopnosti používat a pochopit je. A pro tento účel bych ti doporučil začít navštěvovat školu čar a kouzel v Bradavicích," řekl Brumbál v naději, že Idit nabídku přijme.

Idit byla na vážkách, nevěděla, co vlastně udělat. Co je správně. Dlouho ji přemlouvali, aby školu alespoň navštívila. Idit, ale měla strach, bylo to pro ni něco nového zcela nepochopitelného. Vymykalo se to všem jejím představám a fantaziím. Bylo to jako krok do prázdna, kdy nevíte, co bude následovat, jestli budete padat vzduchoprázdnem a propadat se do temnoty, nebo bezpečně došlápnete na zem. Samozřejmě, chtěla se o svých schopnostech dozvědět víc, ale na druhou stranu to bylo tak děsivé, že by radši na všechno hned zapomněla. Nastal čas. Muselo padnout rozhodnutí, co si vybere? Párkrát se zhluboka nadechla. Jazýček vah se pohnul a jedna z misek se posunula o kousek výš. Zvědavost, pocit úplnosti a nového dobrodružství převážily všechny obavy a strachy. A z Iditiných úst zaznělo rozhodnutí: „Pojedu." Všem přítomným se rozzářily úsměvy po tváři, dosáhli vítězství, o které bojovali. Po kuchyni se rozlila pokojná a veselá vlna energie.

Idit spěchala nahoru po schodech do své ložnice. Musela si na cestu sbalit to nejnutnější, měla povoleno jedno zavazadlo a příruční tašku. V patách jí byla Hermiona, která se nabídla, že jí s balením pomůže. Mužská část osazenstva zůstala sedět dole v kuchyni. Harry měl nutkání se Brumbála zeptat na několik otázek, protože tahle celá situace mu přišla docela zvláštní. Zdálo se mu, že profesor něco tají, ale neodvážil se promluvit, nepřišla mu na to vhodná doba. Asi za půl hodiny se začaly po domě rozlévat dunivé zvuky toho, jak Idit táhla přeplněný kufr dolů ze schodiště. Za ní kráčela Hermiona nesoucí batoh a papírovou krabici s malými bočními otvory, ve které byl ubytovaný Rafael, kterého tu Idit přece nemohla nechat. Brumbál začal rozdávat instrukce. Trio dostalo za úkol odvést Idit na nádraží a vlakem společně dojet do Bradavic. Zároveň by uvítal, kdyby jí vysvětlili to nejdůležitější a nejvíc podstatné. Seznámili ji co nejpodrobněji s kouzelným světem. Dále následovalo docela překvapivé oznámení, všem čtyřem kladl na srdce, že kdyby se kdokoli ptal na cokoli o Idit mají říct toto: Slečna Idit je nová asistentka profesorky Prýtové, pomocná síla, která je potřeba na péči o kouzelné rostliny. Tato lež je nutná, jelikož Idit je už dvacet pět let, ačkoli vypadá mladší, už ji nemohou prohlašovat za studentku. S plánem všichni souhlasili ačkoli ta část s lhaním se jim moc nezamlouvala. Vše bylo domluveno a přichystáno k odjezdu. Idit se naposledy rozhlédla po domě, ani ve snu by ji nenapadlo, že se v jejím životě odehraje tak obrovský zvrat. Během pár minut sbalila všechny své věci a opouští svůj dům, kvůli nejisté budoucnosti.