19.

65 3 3
                                    

Nejraději by ležela v posteli obklopená teplem z krbu. Místo toho se musí potácet temnými a chladnými chodbami hradu až někam do sklepení. Proč musí mít hodiny lektvarů někde ve sklepě. Před sebou uviděla mihotající se světýlko a stále se přibližovalo. „Dobrý večer," zašeptal mužský hlas. Idit poznala, že je to Severus, trochu si oddechla. „Dobrý večer Severusi," odpověděla také šeptem. „Nějak dlouho jste nešla, tak..." Začal Severus, ale dívka mu skočila do řeči. „Ano, moc se omlouvám, špatně jsem v jedné chodbě odbočila, jsem dnes nějaká roztržitá." Severus jen přikývl a zvedl svíčku výš, aby viděli lépe na cestu.

V učebně lektvarů to neobvykle bublalo a vonělo. Cítila příjemné teplo, vůni starých knih, meduňkového čaje a ještě jednu zvláštní, povědomou vůni, kterou nedokázala rozpoznat. Uviděla úšklebek na profesorově tváři: „Dnes by se tu měly nosit plynové masky, se studenty čtvrtého ročníku jsme se učili připravit nápoj lásky, Amorův šíp." Řekl a kotlík, který stál opodál přiklopil pokličkou. A ta krásná vůně, kterou Idit cítila se začala pomalu vytrácet. „Něco jsem vám přinesla, nevím jestli se vám to bude hodit..." Řekla a na stůl položila několik bílých bezových květů. Ještě stále silně voněly. Severus si je zaujatě prohlížel. „Kde jste teď sehnala květy černého bezu?" Idit se na profesora usmála, ale neodpověděla mu.

Hodinu zasvětili studiu protijedů. Zatím jen teoreticky, na příštím setkání se už Idit pokusí nějaký namíchat. „Takže, bylo vám všechno jasné? Nějaké otázky?" Zeptal se na konci Severus. Idit jen zakroutila hlavou, všemu rozuměla. „V tom případě..." Severus přešel ke dveřím a s vrznutím je pro Idit otevřel. Dívka s úsměvem prošla, ale po pár krocích se zastavila. Profesor si toho všiml: „Děje se něco?" Idit se na něj otočila: „Vlastně...asi bych se chtěla na něco zeptat.... Ale už je pozdě, jistě jste unavený a není to zas tak důležité. Necháme to na jindy." Řekla a chtěla rychle odejít. „Ne počkejte... pojďte zamnou." Řekl rychle a odvedl dívku do svého kabinetu. „Posaďte se," ukázal na křeslo, „Dáte si čaj?" Idit přikývla a nervózně se posadila do zeleného křesla. Možná udělala chybu. Za pár vteřin jí profesor podal šálek s čajem. Cítila slabou mátovou vůni. Severus se posadil naproti. „Tak o co jde? Něco s lektvary, je to moc těžké?" Idit opět jen zakroutila hlavou: „Nejde o lektvary, ale...no jde tak nějak o mě." Očima hypnotizovala šálek, který svírala v dlaních, nedokázala se Severusovi podívat do očí. Čekala, že až mu všechno řekne, tak si bude myslet, že je blázen. Ale někomu to říct musí. „Víte, teda nevím, jestli jste slyšel, ale nejde mi moc kouzlení...přijde mi, že mě moje hůlka moc neposlouchá..." Idit se ponořila do vypravování, co se jí dnes přihodilo s tou vílou z černého bezu. Severus zaujatě poslouchal. Když dívka skončila s tím dlouhým monologem rychle se napila čaje. „Zajímavý příběh," začal opatrně Severus. Idit se na něj konečně podívala. Nevypadal rozhozeně a ani se jí neposmíval. „No, a tak jsem si říkala, že to asi zkusím. Tedy, že zkusím vyměnit hůlku z tisového dřeva za bezové. Myslíte si, že je to hloupost?" Severus se zadíval do dívčiných čokoládových očí. Promluvil až za chvíli: „Ne, myslím, že pokud to tak cítíte, tak byste si hůlku měla nechat vyměnit." Idit byla ráda za tuhle odpověď, pomohlo jí to se rozhodnout. „Děkuji Severusi, že jste mě vyslechl a děkuji za radu. Teď ještě musím vymyslet, jak si novou hůlku pořídit." Severus si nesměle odkašlal: „Zítra musím v jedné záležitosti navštívit Příčnou ulici, tak kdybyste chtěla...tak...tak byste mohla jít semnou." Řekl to potichu a trochu se zadrhával. Idit s odpovědí nečekala dlouho: „Opravdu? No to by bylo výborné. Děkuji." Tato odpověď profesora zřejmě překvapila, neboť mu zaskočil doušek čaje, který zrovna polykal. „Eh dobře tedy. Zítra. V deset třicet. Ráno na nádvoří. Brumbálovi o tom řeknu." Idit přikývla, a ještě jednou poděkovala. Hodiny na stěně hlasitě odbyly půlnoc. „Už bych měla jít." Zvedla se dívka z křesla a pomalu přešla ke dveřím. Severus nemeškal a ochotně jí otevřel dveře. „Dobrou noc." Pronesli oba zároveň. Nesměle se na sebe usmáli. Severus se díval na Idit jak odchází, dokud mu nezmizela ve tmě na konci chodby.

IditWhere stories live. Discover now