Idit

3.

Stála na ulici, kolem procházeli lidé,většinou maminky s dětmi. Nevěděla, co má dělat, kam má jít. Tahle situace pro ni byla nová a zcela neobvyklá. Hodiny na kostelní věži ukazovaly za pár minut jedenáct. Za chvíli bude čas na oběd pomyslela si. Mohla bych zajít do centra města a po cestě se zastavit na malý oběd. Tenhle plán se jí docela zamlouval. Cesta byla příjemná. Na chodnících už leželo první spadané listí.Koruny stromů v parku už začaly žloutnout a oranžovět. Idit si cestou nasbírala pár barevných listů a krásně hnědých kulaťoučkých kaštanů.V malém bistru na rohu Witlling street si koupila sandwich a pokračovala dál ve své cestě, která vlastně neměla žádný cíl. Procházela postranními uličkami, těm hlavním hlučným ulicím se raději vyhýbala. Nechala se vést svým přirozeným instinktem. Ten ji přivedl na ulici, na které ještě nikdy nebyla.Tabulka na domě vedle ní hlásila: Ulice Charing Cross Road. Docela obyčejná ulice pomyslela si, ale něco je tu přece jinak. Rozhlížela se kolem sebe, na ulici bylo mnoho antikvariátů a vetešnictví. Jeden z domů však upoutal její pozornost více,něčím mezi ostatními vynikal. Nad dveřmi mu totiž vysel štítek, na kterém byla vyobrazena čarodějnice s kotlíkem. Idit to připadalo zábavné, ale i originální. Bez rozmýšlení chytla za kliku a vstoupila dovnitř. Dveře se za nís vrznutím zavřely. Ocitla se v tmavé místnosti, spoře osvětlené svíčkami a teple plápolajícím krbem. Usadila se k malému stolku pro dva.Za pár minut u ní byl číšník: „Dobrý den, vítejte u Děravého kotle, co si dáte." U děravého kotle, to je velice zvláštní název blesklo Idit hlavou.Číšník se na ni netrpělivě podíval. „Čaj. Ehm tedy jeden čaj bych prosila."Vykoktala ze sebe rychle. „Bylinkový, černý zelený-?" „Bylinkový, to bude ono,"skočila dívka do řeči číšníkovy, ten jen přikývl, rychle se otočil a zmizel za barem. Když se dívka rozhlížela po místnosti všimla si pár postav, které předtím přehlédla. Seděly u stolu v rohu hospůdky. Nejspíše ucítili její pohled a nepříjemně se na ni podívali. Idit rychle sklopila oči, hlavně nenavazovat oční kontakt. S lehkým žblunknutím jí přistálo něco pod nosem.Leknutím málem vyskočila ze židle, avšak strach byl neoprávněný. To jen na stůl někdo postavil její bylinkový čaj. Ale kdo ho tam donesl? Nikoho neviděla ho přinášet. Opatrně z hrníčku usrkla horkou tekutinu. Hmm dobrý čaj, pomyslela si, jen trochu silný. Pro zpříjemnění situace vyndala z tašky knihu. Bylo na ní vidět, že není zrovna nejnovější. Desky byly trochu otrhané, rohy zohýbané a stránky zažloutlé. Ale Idit na vzhledu nezáleželo, byla to její nejoblíbenější kniha, kterou přečetla už nejmíň dvacetkrát. Dostala ji k prvním Vánocům, které strávila v dětském domově. Na úvodní straně stálo Oliver Twist, a psacím písmem tam bylo dopsáno: pro Idit: Sny sestávají skutečností, a skutečnost se mění ve sny. V tomto světě máme každý své poslání, ale nikdy nesmíme zapomenout snít. Idit měla tato slova již vyryta v paměti. Inkoust,kterými byla napsána začínal pomalu blednout a podpis, který byl viditelný v rohu byl nečitelný. Dívka se vždy snažila rozluštit jméno pisatele tohoto vzkazu, ale marně. Klikyháky se navzájem proplétaly a vpíjely do sebe.Jediné co, dokázala rozpoznat byl malý trojúhelníček, který protínala svislá čára a uprostřed byl dokreslen malý kroužek. Celou stránku si ještě jednou prohlédla a bez dalšího rozmýšlení otočila list a pustila se do čtení.

Asi po čtvrt hodině ji vyrušil hlasitý dupot, který se rozléhal po místnosti. Linul se od schodů, na kterých se po chvíli vynořila dívka a kousek před ní utíkala chlupatá zrzavá kočka. Neslyšně proběhla místností a bez ostychu vyskočila Idit na klín. Dívka na ni od schodiště volala: ,,Křivonožko, ošklivá kočička." Celá udýchaná přispěchala k Iditině stolu: „Moc se omlouvám,tohle obvykle nedělá." Provinile se podívala na svého kocoura, který se mezitím pohodlně uvelebil na klíně své nové přítelkyně. Idit ho začala jemně hladit po načechrané srsti: „Ale jděte, vždyť se nic nestalo. Viď chlupáčku." Pronesla ke kocourovi a podrbala ho za uchem. Neznáma dívka se opatrně posadila na židli vedle Idit a se zájmem si ji prohlížela. „A heleme se vy čtete Olivera Twista,"pronesla s očima přilepenýma ke knize. Idit přikývla: „Ano to je moje oblíbená, četla jste ji někdy?" „Ano jednou, docela se mi líbila, ale já spíše preferuji literaturu faktu," dívka se trochu začervenala, ale pokračovala dál:„Víte nemohli bychom si tykat? Já jsem Hermiona Grangerová." A natáhla k Idit pravačku. „Moc mě těší, já jsem Idit. Idit Smithová." Dívky si potřásly rukami a pustili se do rozhovoru o knihách. „Takže si jdeš do Příčné ulice, pro pár nových knižních kousků, nebo co tě sem přivádí?" Zeptala se Hermiona s očekáváním v hlase. Sama totiž měla v plánu nákup nových knih. „Do Příčné ulice? Ne, tam se opravdu nechystám. Vlastně jsem o téhle ulici ještě nikdy neslyšela, to je někde v Londýně?" zeptala se Idit. Hermionu tahle odpověď překvapila: „Nikdy jsi neslyšela o Příčné ulici? A kde sis koupila hůlku a všechno školní vybavení?" Idit se začala v rozhovoru trochu ztrácet, na co hůlku? „Ehm no, jakou hůlku máš namysli? A školní vybavení, to jsem si vždycky kupovala v papírnictví."Hermiona se na ni podezíravě podívala. V hlavě ji proběhla myšlenka, která se zdála být velice nepravděpodobná. Že by ta holka byla mudla?