Idit

12.

Než se stihla pořádně rozhlédnout, už vedle ní stál její doprovod: „Myslím, že napoprvé si to zvládla velmi dobře," povzbudila dívku Minerva. Vydaly se na cestu. Procházely dlouhou ulicí a Idit nevěděla, kam se má dívat dříve. Bylo zde tolik krásných a zajímavých věcí. Výkladní skříně se v denním světle jen blýskaly. Nápisy na krámcích byly napsány zdobeným písmem. Idit to připadalo, jako by se na chvíli vrátila zpět do historie. „Jako první zajdeme k Ollivanderovi, musíme ti pořídit hůlku," řekla rozhodně profesorka. Krámek s hůlkami vypadal docela podobně jako všechny ostatní. Při vstupu dovnitř ženám nad hlavou zazvonil malý zvoneček. Odněkud se vynořil postarší bělovlasý muž. „Dobrý den, jak mohu pomoci?" obrátil se s úsměvem na nově příchozí. Obě dvě ho pozdravily, ale dál pokračovala jen Minerva: „Pane Ollivandere, potřebovaly bychom jednu hůlku, tady pro slečnu Idit," a ukázala na dívku vedle sebe. „Ale samozřejmě, to nebude žádný problém. Mohu se však zeptat, co se stalo s předchozí hůlkou?" Idit se na něho trochu zaraženě podívala: „S předchozí hůlkou? Já žádnou nikdy neměla." Prodavač se zatvářil překvapeně, rychle mrknul na profesorku, ale ta jen pokývala hlavou ve smyslu toho, že je to přesně tak, jak Idit říká. Prodavač po chvíli přemýšlení řekl: „Dobrá tedy, začneme s výběrem. Jako první zkusíme ořech s blánou z dračího srdce." Otevřel úzkou podlouhlou krabičku a vyndal z ní lesklou černou hůlku, kterou podal Idit. Pobídl jí, ať s ní mávne. Dívka hůlku sevřela v dlani a opatrně s ní mávla, ale nic se nestalo. Zkusila to tedy znovu, ale zase nic. „Nevadí, zkusíme jinou," řekl povzbudivě stařeček. Přinesl tedy smrkovou hůlku, následovala ještě trnka, jabloň, dub, ale ani jedna na Idit nezareagovala. Nestalo se zhola nic. Prodavač si odkašlal: „Jste si jistá, že ta dívka má kouzelnou moc?" Zeptal se Minervy. Ta byla v rozpacích, ale prohlásila, že Idit určitě kouzelné schopnosti má, ať pokračují ve zkoušení. 

Uplynuly asi tři hodiny a vyzkoušely už skoro všechny hůlky v obchodě. Idit už byla unavená, Minerva netrpělivá a stařík byl ze stálého odbíhání vyčerpaný. Dívka a Ollivander si sedli na prodejní pultík „Omlouvám se," řekla zklamaně Idit. Muž ji chytil za ruku, „Ale kdepak děvenko, to není tvoje chyba. Jestli jsi přesvědčená, že kouzelné schopnosti máš, a já věřím, že ano, tak se ta správná hůlka najde," řekl a povzbudivě se usmál. Minerva se k nim pomalu došourala. „Ehm" odkašlala si , „Idit co bys řekla tomu, kdybych tě tu nechala dál vybírat hůlku a mezitím bych nakoupila nějaké věci ze seznamu. Kotlíky, ampulky, různé přísady..." Idit přikývla na souhlas: „Ano to bude asi nejlepší." Minerva byla ráda, že může na chvíli odejít. Když zavírala dveře krámku ještě stihla zavolat, že za hodinku bude zpátky. Ollivander odběhl do kuchyně pro něco k pití a Idit zůstala v krámě sama. Pomalu procházela uličkami, které byly od země až po strop naplněny krabičkami s hůlkami. Prsty pomalu přejížděla po krabičkách, na polštářcích prstů cítila spoustu rozličných materiálů, občas ji zastudila kovová cedulka, která byla na krabičce připevněna. Při procházení ji to, ale stále přitahovalo a vracelo na jedno místo. Zůstala tedy stát a prohlížela si jí nic neříkající nápisy na krabičkách. Se zavrzáním podlahy se do místnosti vrátil prodavač s dvěma pohárky červené tekutiny. Všiml si Idit jak si prohlíží jeho hůlky. Položil pohárky na stůl a popošel k ní: „Copak, zaujala tě nějaká?" Dívka je pokrčila rameny, sama nevěděla, co ji tam tak přitahuje. Staříkovi to připadalo zvláštní. „Natáhni ruku před sebe a pomalu od shora dolů přejížděj dlaní po krabičkách." Idit ho bez protestů a otázek poslechla, udělala to co po ní chtěl. Když asi počtvrté vyjela rukou až nahoru ucítila zvláštní zašimrání v dlani. Leknutím málem vykřikla. Ollivander rychle vyndal krabičku, na kterou Idit tak překvapeně zareagovala. Odnesl ji na pultík a pomalu sundal víko. Ani se neotočil, ale jen zavolal : „Pojď Idit." Za chvíli se oba skláněli nad otevřenou krabičkou. Uvnitř na černém sametu ležela nádherně vyřezávaná hůlka. Byla vyrobena ze světlého dřeva, na kterém prosvítaly tmavší letokruhy. Dívka po ní pomalu přejela prstem. Cítila jak hůlka vyzařuje příjemné teplo. Ollivander ji povzbudil ať ji uchopí a lehce s ní mávne. Pomalu ji teda sevřela v dlani, zapadla do ní jako by pro ni byla stvořená. Lehkým mávnutím z konce hůlky vystřelil stříbrný pramen, který ozářil celou místnost a zformoval se do květu leknínu. Oba přítomní zůstaly oněměle stát. Dokonce i Minerva, která se vracela z nákupu se překvapeně zastavila před výkladní skříní obchodu. Po pár minutách se vyčarovaný úkaz v podobě třpytivých kapek rozptýlil a zmizel. „Páni!" Pronesla Idit naplněna zvláštním pocitem. „Myslím, že jsme našli tvoji hůlku děvenko," řekl prodavač a na tváři mu vykoukl úsměv. Dveře krámku se s vrznutím otevřely, „Tak vidím, že se vracím akorát včas," pronesla profesorka ověšená různými taškami a kotlíky. Oba na ni s úsměvem přikývli. „Ale je to velmi zajímavé," začal stařík , „vůbec bych netipoval, že si tě vybere právě tato hůlka. Tisové dřevo a žíně z testrála. Opravdu nečekané."